Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Přízrak tradičního divadla
Lukáš Holubec, 26.7.2019

Přestože témata, která nastoluje Ibsenovo drama Přízraky, současná společnost už ani zdaleka nebere jako šokující, jak tomu bylo před takřka sto třiceti lety v době vzniku této hry, může v moderním pojetí i problematika incestu nebo syfilidy dnes již povětšinou otrlé diváky zaujmout. Pokud však mají Přízraky alespoň trochu provokovat, jak tomu bylo koncem devatenáctého století, musí se hrát především o jiných nešvarech, které tento text také obsahuje. Tím jsou přetvářky, lži skryté v prostorech domova, spořádanost, jež pod tíhou neupřímnosti ztrácí svoji důležitost. Podobně jako k Přízrakům před lety přistoupil režisér Jan Frič, čekal jsem obdobné pojetí i od Jiřího Pokorného. Pro mě překvapivě však vzal Ibsenova drama a s pietou hru představil jako tradiční divadelní představení s důrazem na psychologii postav. Ač mne osobně text samotný nijak zvlášť neoslovil, musím přiznat, že konzervativní inscenace v Dejvickém divadle působí více než sympaticky. Jednou větou se dají Přízraky shrnout jednoduše: „Je to dobré divadlo.".

Příběh dramatu se odehrává během jednoho dne v pečlivě udržovaném dobově zařízeném domově noblesní vdovy Heleny Alvingové v bezchybném podání Kláry Melíškové. Co se stihne během několika hodin odehrát? Kromě postav otce a dcery Engstrandových, přičemž Regina je v domě Heleny Alvingové služebnou a Jakub poněkud neurvalý, ale prostý křupan, jsou zásadní dvě postavy, které vdova Alvingová netrpělivě očekává. Jedním je pastor Manders, zajišťující zřízení provozu sirotčince na počest výročí úmrtí kapitána Alvinga a druhým je z ciziny navrátivší se syn Heleny Alvingové Osvald, následně narušující do té doby zřejmě nudný průběh žití na malém městě. Kaskádový děj postupně odhaluje několik let uleželá tajemství, která zásadně mění poklidnou atmosféru.

Koncepci staromilsky provedené inscenace pomáhá také scéna Petra B. Nováka a kostýmy studentky DAMU Aleny Dziarnovich. I hudba, pod kterou je podepsaný Michal Novinski, většinou věrně dokreslila tísnivost nastalých situací. Kvalitu Přízrakům ovšem dává především režisér Jiří Pokorný a jeho pečlivé vedení herců. Je poznat, že každá postava má svoji psychologii niterně rozebranou a tvůrci nad ní jistě důkladně přemýšleli. Skutečnou ozdobou inscenace je pak dialog mezi vdovou Alvingovou a pastorem Mandersem, z něhož plyne velikost herectví Kláry Melíškové a Martina Myšičky.

Jak jsem již napověděl skvostem inscenace je vynikající výkon Kláry Melíškové. Svůj bohatý herecký repertoár v roli vdovy Heleny Alvingové zužitkovala bezezbytku. Noblesu střídala s jemnou koketérií, oduševnělost zase skrývala umírněnou patetičností. Helena Alvingová je dáma s bolavým nitrem, která se nehodlá vystavit riziku ještě většímu ublížení, než se jí v životě dostalo. Obzvláště bolestivě pak působila v dialozích s pastorem Mandersem a svým synem Osvaldem. Pro ni dva nejdůležitější muži v ní svými postoji či chováním vyvolávali úzkost, jež naplnila celý sál Dejvického divadla. Ve výročních anketách by bylo dobré na tento jedinečný výkon nezapomenout. Důstojným partnerem byl Kláře Melíškové především Martin Myšička. Jeho pastor Manders působil rezervovaně, důstojně, ale při bližším náhledu se ukázal jeho mravní způsob života ne zcela bez chyb. I Martin Myšička svoji roli psychologicky rozebral, pochopil a zase složil. Rozhodně však byla znát jeho sehranost právě s Klárou Melíškovou. I další dlouholetý člen Dejvického divadla, Pavel Šimčík ukázal své kvality. Přestože jeho buranský truhlář Jakub Engstrand neměl na jevišti tolik prostoru, Pavel Šimčík si pro sebe dokázal urvat dost pozornosti. Tomu pomohlo jeho poměrně komediální pojetí role, čímž sice ubral na Engstrandově hrubém vztahu ke své dceři, ale zase inscenaci příjemně osvěžil. Nelehkou úlohu dostala Veronika Khek Kubařová. Služebná Regina Engstrandová musela velkou část představení držet naivní polohu, jež chvílemi prokládala provokativním chováním. O to zajímavější pak byla její proměna v druhé části inscenace. A musím uznat, že Veronika Khek Kubařová ji zvládla s přehledem. Postavu syna Heleny Alvingové Osvalda ztvárnil Vladimír Polívka. A opět se jedná o dosti složitou psychologickou úlohu. I přes své mládí toho má Osvald Alving dost za sebou, což graduje v samotném finále, které však svoji délkou a zbytečně expresivním hereckém nasazení Vladimíra Polívky působilo jednak trochu nastavovaně, a také až příliš emocionálně. Myslím, že divák by si vystačil s emocemi, jež vyvolaly samotné rozklady všech postav, a nebylo třeba jej ještě podtrhávat z části hystericky podaným koncem.

Dramaturgyně Eva Suková a režisér Jiří Pokorný i přes téměř neupravovaný text důkladně vytáhli témata, jež skrze Přízraky chtěli divákům nabídnout a svědomitě jej pojmenovali ústy účinkujících herců. Ať už se jedná o všudypřítomnou přetvářku, rodinnou krizi nebo dohnání člověka temnou minulostí. Po experimentálně pojatém Absolutnu – kabaretu o konci světa vsadilo Dejvické divadlo na konzervativní nastudování klasického díla světového dramatu. V záplavě různorodých projektů na českých divadelních scénách působí Přízraky příjemně tradičně, až se mi zdálo, že mohou vyznívat jako plavání proti proudu, což působí lehce smutně. Rozhodně mají v Dejvicích na repertoáru nově inscenaci, jež má ambice na dlouhodobější životnost. Nejedná se sice o tak povedenou hru jako premiéry z loňské sezóny Vražda krále Gonzaga a Elegance molekuly, ale k tomu lepšímu co letos vzniklo, bych se nebál Přízraky zařadit.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.