Dva a půl roku měla životnost inscenace Fredy nezávislého spolku Masopust, který ke konci roku 2024 končí svoji šestnáctiletou existenci na českých divadelních jevištích. Za pověstných pět minut dvanáct jsem se tedy ještě stihl seznámit s osudem židovského sportovce, který byl nepřehlédnutelnou osobností ve výchově dětí v koncentračních táborech Terezín a Auschwitz-Birkenau. Charismatickému člověku propůjčil v této inscenaci to své charisma herec Miloslav König, jinak též umělecký šéf výše zmíněného spolku, a společně s dramaturgyní Terezou Marečkovou, režisérem Janem Nebeským, kostymérkou a scénografkou Petrou Vlachynskou, hudebníkem Martinem Dohnalem a svým mladým hereckým partnerem Sebastienem Pöthem vznikla hra, po jejímž konci nelze jinak než zalitovat, že se ke svému konci blíží nejen toto dílo, ale i celý spolek Masopust.

Příběh Alfreda Hirsche dost možná není znám široké veřejnosti. Já jsem znal jen několik bodů z jeho života, a to ještě matně. Pravidlem u mě bývá, že si před zhlédnutím inscenace nesnažím dohledávat informace a program k představení čtu zásadně až po jeho konci. Jednak mi to u řady her umocňuje bezprostřední zážitek, a pak jsem se už několikrát málo spálil, když jsem se před začátkem dozvěděl o něco více, než jsem chtěl. Žel u Fredyho je myslím znalost jeho životopisu před začátkem inscenace žádoucí, jinak se divákovi zřejmě řada scén ozřejmí až po dohledání příslušných faktů. Pravdou je, že v programu k představení je životní příběh Alfreda Hirsche popsán velmi detailně, a i bez hry samotné by člověka mohl strhnout. Nicméně tento rozpor, kdy inscenace pracuje se střípky života, které nevysvětluje, je dle mě největším záporem Fredyho. Naštěstí jej více než dostatečně vyvažuje jinak celková povedenost, takže je potřeba jako i v mém případě se nechat unášet divadlem s tím, že se s postavou Alfreda Hirsche blíže seznámí i po představení.

Pravdou také je, že inscenace není žádným životopisem. Naopak tvůrci jsou v tomto případě velmi kreativní, ať už z pohledu výběru životních událostí Alfreda Hirsche, tak i jejich divadelním zpracováním. Představení začíná zapnutím stopkami a odměřováním hodiny. Je patrné, že se jedná o čas na rozmyšlenou, ale až z programu jsem se dozvěděl, že to bylo šedesát minut, během nichž se Hirsch musel rozhodnout, zda se přidá k povstání vězňů v Osvětimi nebo nikoliv. Vzhledem k derniéře hry není přešlapem prozradit, že se jednalo o poslední hodinu v životě Alfreda Hirsche. Co však té hodině v jeho životě předcházelo? A co v o něco více něž hodině vidí divák?

Žid Alfred Hirsch se narodil během první světové války v Cáchách. Hirschův otec umřel, když mu bylo 10 let a výchovu matky dokresluje například situace, kdy jej právě desetiletého nechala spolu s jeho bratrem u cizích lidí a rok se ani neozvala. Je celkem pochopitelné, že z Alfreda následně roste individualista, který se spoléhá na sebe a disciplínu. V roce 1935 přijíždí do Československa a v roce 1938 už vede skupinku 14-16letých chlapců na pražském Hagiboru v oddílu Havlaga, který jako jeden z mnoha vede mládež ke sportu a výuce hebrejštiny. Nesporné charisma Alfreda Hirsche, který je nejen Žid, ale též homosexuál, což v tomto období rozhodně nepřinášelo výhody, se pak ještě projevuje od konce roku 1941, kdy se dostává do Terezína. Ačkoliv jeho role není přesně známa, jisté je, že všechnu svoji energii věnoval dětem a zpříjemněním jejich života v ghettu. Podobně se pak jeho život odvíjí i od roku 1943 v táboře Auschwitz-Birkenau. Jeho práce pro dětský blok je až neuvěřitelná. Ovšem zde také nalézá Alfred Hirsch 7. března 1944 svůj konec.

Předchozí odstavec je opravdu je stručný výtah z Hirschova života. Jestliže se jedná spíše o chronologii a data, pak inscenace Fredy je naopak citlivým vykreslením jeho osobnosti bez většího ohledu na fakta. Miloslav König se divákům představuje ve žlutozeleném triku s vycpávkami a fialovými trenýrkami a nezbytnou píšťalkou. Příběh trenéra a učitele dětí začíná víceméně jako tělocvik, čemuž napomáhají bradla a žíněnky. Herec po scéně běhá a skáče, a zobrazuje tak jeho zřejmě až pedantskou výchovu zaměřenou na naprostou disciplínu. Náznak hodu oštěpem pak odkazuje na Hirschovu královskou disciplínu. Exhibici síly, kterou König ale doplňuje svým milým úsměvem a libozvučným zpěvem, začne rozebírat druhý účinkující, mladý Sebastian Pöthe, který ve hře pravděpodobně zastává role všech možných jedinců, kteří prošli Hirschovým výcvikem a životem.

Přítomnost chlapce ukazuje Hirsche jako láskyplného muže, jenž ukazuje své nitro. Účinkující si několikrát mimo jiné vystačí i roztékající se zmrzlinou v kornoutu. Tato rekvizita je nápaditě použitá jednou jako sexuální symbol a jindy zase jako prostředek skrze něhož König poodhaluje též Hirschovu osamělost a bol. V inscenaci se také objevují masky nebo kukly, což mi chvíli připadalo až příliš tlačení na grotesknost. Daleko silnější jsou Königovy rádoby prosté promluvy, z nichž je však nesmírně cítit vnitřní rozervanost. Když k tomu přičtu už výše zmíněný propracovaný zpěv, zdatnou sekundaci Sebastiana Pötheho, a precizně vymyšlené zakončení představení, mohu jen znovu povzdychnout, že 1. 12. 2024 končí Fredy definitivně, a nedlouho poté i celý Masopust. Příběh člověka, který rozuměl jen dětem, v bezchybném Königově podání však bylo rozloučení navýsost dojemné a úchvatné.