Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Smrti je třeba hledět přímo do očí
Lukáš Holubec, 2.2.2018

Dva v jednom. Dvě představení na sebe navazující, jež spojuje řada faktorů, a především osoba velkého básníka, v jeden večer. To by si divák hledající obohacující divadelní zážitky neměl nechat ujít.

Lorca

První polovinu večera obstarala pod taktovkou režiséra Martina Vokouna pánská část třetího ročníku Vyšší odborné školy herecké a divákovi zprostředkovala poslední okamžiky života španělského básníka a dramatika Federica Garcíi Lorcy. Člověka, v jehož tvorbě nalezneme otisk surrealismu, folklóru jižního Španělska, a kterého jistě ovlivnil i samotný Salvator Dalí, k němuž byl zjevně připoután silným citovým lanem.

Předčasná smrt Federica Garcíi Lorcy byla způsobena katy. Přestože není jeho konec znám detailně, jisté je, že krvavý Frankův režim svého protivníka, levicového republikána, navíc homosexuála, zlikvidoval. Není však podstatné znát přesné podrobnosti básníkova skonu. Inscenace se zaměřuje na jeho poslední okamžiky v cele, pocity a vzpomínky, ve kterých se vrací ke svému krátkému, leč bohatému životu. To vše v prolínání s krutým zacházením před posledním výdechem.

Divák si tak skládá střípky z Lorcových návratů k okamžikům v jeho životě, které ho nejvíce ovlivnily. Dojde tak mimo jiné i na komplikované vztahy s matkou, Salvátorem Dalím a dalšími, z nichž je patrná básníkova křehká duše. A právě zobrazení jeho citlivého nitra je největším přínosem této části inscenace, a to i s ohledem na její pokračování po přestávce.

Velkou předností představení je výkon Michala Kubouška v ústřední roli. Balancuje přesně na hraně vnitřní rozervanosti a lyrického vidění světa. Ostatní pak je nutno pochválit za zvládnutí poměrně náročného a častého střídání postav. Především Jan Pichler zvládal přechody sebejistě. Efektnost pak celému kusu dodala pohybová složka, pod kterou se podepsal Rostislav Šrom.

Smrt mladého člověka je vždycky tragédie. A násilná smrt mladého, citlivého umělce neoddiskutovatelný zločin. Poselství je však zřejmé. I v bezvýchodné, nespravedlivé a konec zaručující chvíli nepadat na kolena a smrti hledět přímo do očí. Jaké měl Federico García Lorca myšlenky těsně před odchodem z tohoto světa, se samozřejmě můžeme pouze domnívat, ačkoliv výklad Martina Vokouna mi je blízký. Jaké však měl ze života pocity, se dá jistě vystopovat z jeho poslední hry napsané pouhý měsíc před smrtí. Tou je Dům Bernardy Alby a po přestávce ji může divák zhlédnout na stejném jevišti.

Bernarda

Zatímco tedy chlapci už smývali pot a emoce v zákulisí, na pódiu diváka po opětovném příchodu do sálu přivítaly čtyři dívky otočené zády a na hranici mezi jevištěm a hledištěm obezřetně sledovala dění buransky přežvykující postava služebné.

Úvodem dostala slovo hudební složka, která částečně napověděla charaktery jednotlivých dívek, dcer vdovy Bernardy. Krásný nápad prozradil, že se jedná o mladé španělské divoženky lačnící po slastech života, jejichž věk a temperament přímo vybízí k rozletu. Ten je však přísně potlačován nekompromisní matkou. Nastává tak souboj mezi přirozenou touhou po lásce a vášni a urputnou dominancí hlavy rodiny. Současně dochází ale také ke konfliktům mezi jednotlivými sestrami. Jejich charaktery vyplouvají napovrch společně s příchodem postavy Pepeho Romana, jakéhosi mužského idolu a ztělesnění možnosti opuštění stísněného rodinného hnízda a oddanosti se bezbřehé vášni.

Všechny představitelky dcer podaly soustředivý výkon, přičemž mne osobně nejvíce nadchl výkon Magdaleny Jirounkové, jejíž Martirio je nejzajímavější postava celé hry. Její tajemnost a zoufalství byla zobrazena jemně a o to více věrohodně. Tleskám. Překvapivě suverénně si také vedla Karolína Půčková v roli Bernardy. Přesné ztvárnění vdovy a zároveň matky jako chladnou a neústupnou ženu drželo představení pohromadě. Tleskám podruhé. Dobře vystihla postavu služebné Poncie také Taťána Havlová, která ji hraje jako element, jenž sice nepatří do rodiny, ale funguje jako určité spojení mezi stranou nezkrotného mládí a přísného stáří. Tleskám do třetice. Herecká souhra však byla natolik precizní, že je třeba zmínit i zbylé účinkující. Jaroslava Košková, Lucie Volhejnová i Zuzana Částková rozhodně nezůstaly výkony pozadu. A tak tleskám znovu, nepřestávám, protože poděkování míří také těm, kteří stojí za vznikem celé inscenace. Tedy režisérce Dianě Šoltýsové společně s dramaturgyní Lence Smrčkové. Ty navíc nepovolily, aby se vytratila Lorcova poetika a lyrická tragičnost. Pořád tak má divák v hlavě postavu samotného básníka, jehož konec, jenž před chvílí sledoval, se pomalu odráží i v druhé části večera a předpověď vlastní budoucnosti se tak naplní. Opět je tedy smrti třeba hledět přímo do očí.

 

Lorca + Bernarda

Zmínil-li jsem Rostislava Šroma, který byl podepsán pod pohybovou spoluprací u chlapců, musím také napsat jméno herečky Ireny Kristekové, jež stojí pro změnu za pohybovou prací s dívkami. A nezmínil-li jsem prozatím samotnou scénu, učiním tak nyní. Pro obě části představení zůstala stejná. Kromě židle a pianina se jednalo o prázdné jeviště s důležitou výjimkou, tou bylo velké zrcadlo na zadní stěně scény. Přestože by se s ním zřejmě dalo více pracovat, byl to zajímavý aspekt a v druhé polovině inscenace jsem o jeho přežití měl dokonce lehké obavy. Rozhodně však strohost scénografie zbytečně neodvádí pozornost o toho podstatného, čímž je příběh samotný (ať už ten životní Federica Garcíi Lorcy nebo jeho poslední hry), a především pak herecké výkony. Přeci jen se jedná o adepty herectví a myslím, že právě v této inscenaci dostali všichni možnost dát na odiv své přednosti či naopak nedostatky, jež však byly naštěstí v menšině.

+

Po konci představení jsem zaznamenal několik rozhovorů a dotazů, zda se nakonec představení povedlo více mužské nebo dámské části hereckého ročníku. K tomu jen vlastní názor, že se jednak jednalo o dílo natolik spojené, že bych jej netrhal, a především byly obě poloviny večera povedené. Neustále mám problém, když se řekněme v umění soupeří. Na kultuře je krásné zejména to, že je neuchopitelná a tím pádem neměřitelná. Pokud bych však musel i já vyřknout ortel, pak se jednalo o dvě remízy. Jedna byla mezi mužskou a ženskou složkou inscenace Lorca + Bernarda, a druhá mezi tvůrci a diváky. Pevně totiž doufám, že nakonec odešli stejně spokojeni jak účinkující a autoři, tak lidé z hlediště. Nebyl to souboj, byl to zážitek.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.