Divadlo a komunikace. A ještě plno dalšího nabízí kolektivní práce souboru a nejvěrnějších spolupracovníků Divadla X10 pod taktovkou Štěpána Gajdoše s názvem Jeskyně slov. Přestože se jedná o zpracování několika předloh, výsledek je dle mě nový a původní český text, který by neměl žádnému divadelnímu nadšenci uniknout.

Autorská inscenace z různých pohledů zkoumá, do jaké míry jsme schopni v dnešní době komunikace si skutečně porozumět. Během představení komunikuje jeviště s hledištěm, hlediště mezi sebou, pochopitelně herci vzájemně ve svých lidských rolích a dokonce dojde i na zapojení světa zvířat.

Výchozími zdroji inscenace jsou vybrané scény z dramatu Romea a Julie, především pak slavná balkónová scéna, příběh přírodovědecké pracovnice Margaret Howe Lovatt usilující o naučení delfína lidské řeči na divadelních prknech zpopularizovaný povedeným zpracováním v A studiu Rubín pod názvem Zvrhlá Margaret, a také přirozeně básnické sbírky Vladimíra Holana, jejichž název je totožný s titulem inscenace Divadla X10, a které jsem snad náhodou zahlédl v nejbližším možném antikvariátu poblíž scény, na níž se Jeskyně slov uvádí. Tato díla je pravda výhodou před zhlédnutím hry znát, či alespoň mít o nich ponětí, nicméně alternativou je jistě neméně obohacující výlet do surrealistického vidění světa zdejšími tvůrci dotýkajících se letmo i dekadentních prvků, protože ač téma Jeskyně slov nabízí sondu do našich zbloudilých niter, kolektiv podílející se na vzniku této hry pojmul její ztvárnění groteskně, což ovšem v žádném případě neznamená, že by se jakkoliv vyhýbal analýze, nad níž není potřeba zcela zásadně potrápit své vlastní vnímání okolí i sebe sama.

Hned úvod představení je krásně symbolický a poodkrývá hravost a promyšlenost, jakou dramaturg Ondřej Novotný s režisérem Štěpánem Gajdošem Jeskyni slov věnovali. Promítaný titulek Toto není začátek představení na všem dobře viděný balkón doplňuje herec Václav Marhold dramaturgickým úvodem. Chystaná hluboká analýza je však záhy narušena pragmatickými rady zkušenějším Hynkem Chmelařem, čímž vzniká první komunikační bariéra, na níž se v rychlém sledu nezadržitelně nabalují další a další a další.

Různě proplétající se nitky příběhů nemají sice vždycky totožnou sílu a jistě se dá napsat, které scény jsou povedenější, a na nichž se dalo naopak ještě zapracovat, ale jako celek fungují perfektně. Pro mě osobně jsou trochu slabší variace dialogů Vojtěcha Hrabáka a Dariji Pavlovičové, coby Romea a Julie, především pak, když přechází z divadelních rolí do svých civilních, nicméně už jen pro zapojení komunikace po mobilním telefonu jsou pro ráz inscenace důležité. Přesto mi byly bližší scény Anity Krausové s Václavem Marholdem aneb Margaret Howe Lovatt s delfínem Peterem. Kromě vtipu vynikaly přirozeně i jejich výstupy komunikační neshodou. Svůj prostor dostal v Jeskyni slov kromě zmíněného úvodu i Hynek Chmelař a vyplnil jej vynikajícím způsobem. Do jedné scény dost možná tvůrci zapojili i odkaz na jinou inscenaci uváděnou v A studiu Rubín, a sice Lonely Horny Only, v níž se také společně objevili Anita Krausová a Vojtěch Hrabák, a jejíž téma má rovněž co dočinění se vzájemnou komunikací, tentokráte partnerskou. Nebo se mi jen vizuálně připomněla, což je sice také možné, ale rozhodně mi to neubralo na zážitku. Vrcholem představení je pak scéna doplněna titulkem Každý musí jednou zahrát svou smrt, v níž Václav Marhold doslova exceluje, a jehož opakovaná snaha o sebevraždu je příjemná absurdita. Ačkoliv i skutečný delfín Peter po ukončení vztahu s Margart Howe Lovett zvolil dobrovolný odchod nebo jak se možná v podvodní říší říká odpluv z tohoto světa.

Za zmínku stojí také výborné využití prostoru DUPu39 a výprava Ondřeje Menouška, především rozsáhlá plachta oceánu, ale i delfíní maska nebo vztah mikrofonu s akváriem, což je jedna z dalších komunikačních her. Tvůrci se tématu Jeskyně slov věnovali skutečně precizně. Jemně upozorňují na možné hrozby, které ze špatné komunikace vycházejí, což vidíme denně kolem nás a zabývají se i samotného kořene jazyka a jeho tajemství, neb je naprosto nezbytné naučit se nejen co říct, ale i jak.

Lenka Havlíková, která je pro mě nejen ředitelkou Divadla X10, ale rovněž i zásadní osobností nezávislého divadla, má tak v Jeskyni slov aktuálně vlajkovou loď svého repertoáru, v níž se tak vše dobré za dlouhá léta na zdejší scéně stvořené ocitá v jedné inscenaci. Od promyšleně zpracované předlohy, režijní práce, hereckých výkonů, až po poselství z této hry nemilosrdně vysílaných do obecenstva. Na otázku uvedenou na obálce i první straně programu k představení Mám dále naslouchat či promluvit? odpovídám sám za sebe: Tvůrcům této inscenace jsem pečlivě naslouchal, zamyslel se, a kromě aktuálního stesku po divadle jednoznačně potvrzuji, že Jeskyně slov je pro mě jedna ze tří nejlepších her roku 2020.