Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
The Hitch - do roztrhání těla
Lukáš Holubec, 22.10.2019

Bývalo zvykem, že když člověk zašel do OLDstars na monodrama, byl odměněn silným zážitkem. Po premiéře hry Věřím a nenávidím současného italského spisovatele a dramatika Stefana Massiniho se osmělím napsat větu, že nyní je již pravidlem odcházet z návštěvy monodramatu, vzniknuvšího pod hlavičkou OLDstars, s intenzivním pocitem příjemně strávených chvil ve společnosti jednoho herce, přičemž si pod slovem příjemně rozhodně nepředstavujte zábavu či uvolnění. Text věnující se různým pohledům na náboženství a terorizmus je krásný ve své promyšlenosti s intenzivním zásahem do lidského vnímání konfliktů, ale bezpochyby vám nevykouzlí na tváři úsměv uspokojení. Na to je až příliš trefný v popisnosti lidské přirozenosti být nedílnou součástí násilí a vzájemné nesmiřitelnosti.

Text, jenž představuje tři různé pohledy na izraelsko-palestinský konflikt, si sama pro sebe vybrala mladá herečka Klára Cibulová, která se herectví zatím věnovala z velké části ve Francii, kde jej také studovala. Čeští diváci ji mohli doposud spatřit především ve dvou inscenacích Divadla Spektákl. Hru Věřím a nenávidím nastudovala v české premiéře a ve skvělém překladu Ireny Novotné. Režie se ujal Ondřej Kulhavý, pro něhož to je již pátá zkušenost a postupně tak přechází z jeviště na režisérskou židli. A jak jsem již napsal, inscenace je uváděna pod hlavičkou nezávislé umělecké skupiny OLDstars.

Přemýšlel jsem, nakolik se hodí v tuto chvíli upozornění, že v následujících řádkách hrozí vyzrazení rozuzlení příběhu. Bystrému divákovi, alespoň jako jsem já, tedy vlastně stačí napsat normálně naslouchajícímu, však jistě neunikne již na začátku představení několik vět odkazující na finální scénu. Já jsem se dále vynasnažil co nejvíce se vyhnout jakémukoliv spoileru.

Přestože se na jevišti objeví pouze jedna herečka, jejím nelehkým úkolem je obsáhnout hned tři postavy. Eden Golanovou, padesátiletou profesorku přednášející židovské dějiny, Širín Akhrasovou, mladou muslimskou studentku a Mínu Wilkinsonovou, americkou vojačku v produktivním věku. Už jen ze skladby osob je nabíledni, že se jedná o tři naprosto odlišné charaktery. Lidi s různorodým pohledem na fungování světa.

Věřím a nenávidím jsou tři monology postav v časové rovině jednoho roku, deseti dnů a osmi hodin. Osoby se vzájemně neznají, spojuje je především lokalita Tel-Avivu a jeho atmosféra začátku jednadvacátého století, doby, kdy Izrael čelil přívalu zdrcujících teroristických útoků. Vzhledem k celistvosti textu se všechny tři ženy vyjadřují podobným věcným stylem. To sice může na diváka činit větší nároky na koncentrovanost, ale pro ponoření se do děje je to jedině dobře, když návštěvník ani chvíli nepoleví ve své soustředěnosti.

Monology prolínající se v poměrně svižném tempu vypovídají především o pohledu na palestinsko-izraelský konflikt. Profesorka Eden Golanová je vyobrazena jako extrémismu se vyhýbající učitelka, která židovské dějiny sice vyučuje ze svého pohledu, jenž ale není konzervativní. Jelikož se však již v úvodu hry stane obětí teroristického útoku, její vnímání bezpečnosti se značně změní. Přestože fyzicky jí exploze příliš neublížila, vnitřně už je navždy zraněná. Nejlépe vystihují její pocity slova, která sama postava Eden Golanové vyřkne s dovětkem, že jej slyšela od ženy přeživší bombový atentát. Zní následovně: „Kdo přežije atentát, nezemře, ale v hlavě se mu usadí smrt. Smrt, které unikne, zůstane viset v prostoru jako dluh, jehož se musí dřív nebo později zbavit." Další vývoj této postavy je plný strachu, obav, nočních můr a především o postupné a nenávratné psychologické změně. Žena, členka výboru pro dialog, jež se vždy snažila nacházet humánní východiska, u sebe s další hrůzou zjišťuje, že již jí nejsou cizí myšlenky obsahující pomstu a diferenci definitivně rozdělující tábory na „my" a „oni".

Palestinská studentka Širín Akhrasová je dost možná nejzajímavější ze tří postav. Přesvědčení stát se mučednicí a ve svých dvaceti letech obětovat vlastní život ve jménu idejí a boje proti nepříteli, kterého nenávidí, je samozřejmě navýsost lákavé téma k prozkoumání a snaze o pochopení. Kde přesně se však nekompromisní postoj a rozhodnutí vzalo, se divák nedozví. Nápovědou mohou být slova postavy v úvodu hry při cestě na první schůzku s představiteli palestinské militantní organizace Al-Aksá. „...Na Islámskou univerzitu v Gaze je to kousek. Tu cestu absolvuju denně, nejdřív pěšky, potom autobusem, jsme namačkaní tělo na tělo, tašku napěchovanou knížkami si hlídám zavřenou, protože se před ostatními cítím trapně, že můžu studovat. Holka na škole, rovná se bohatá rodina. Bohatá rodina, to je kompromis. A kompromis, to je můj pravej opak." Ovšem více se o důvodech stát se členkou brigády mučednic nedozvíme. Těžko si myslet, že by za tím byl jen generační postoj vzdoru, ale kdo ví? Vývoj postavy dále ovlivní zadání dvou úkolů, jejichž splnění mají potvrdit, že je duše Širín Akhrasové připravena k tomu, aby se opravdu stala členkou teroristické organizace a brigády mučednic. Tyto zkoušky jsou pochopitelně úzce spojené s teroristickými činy, a ač nebudu sdělovat jejich náplně, jistě si dokážete představit, že se jedná o nejkrutější výběrové řízení, na které asi můžete narazit. Podobně jako u postavy profesorky Golanové, pak divák skrze text nahlíží do myšlenek mladé bojovnice. A sonda je to niterná, strašidelná a truchlivá. I u Širín Akhrasové se podobně jako u Eden Golanové dostavují noční můry i pochyby. Ovšem navíc také mrazivě vzrušující odhodlání uspět ve svém úkolu či možná přesněji řečeno poslání. Dvě rozdílné postavy nejen v životním přesvědčení mohou však mít i leccos společného. Nebo ne? A co kdyby se potkaly? Jak by jejich setkání vypadalo? Dozví se to divák? Stane se to?

Americká vojačka Mína Wilkinsová ve hře představuje pohled zvenčí. Teroristické útoky bere jako „the hitch", tedy nepříjemnost. Její apatie dosahuje takových rozměrů, že je při zásahu schopná přemýšlet o večeři. Podstata izraelsko-palestinského konfliktu ji nezajímá, mezi Arabem a Židem nerozlišuje a lokalitu bere jako obskurní končinu. Tato postava má možná přirozeně méně prostoru než zbylé dvě, ale je ho dostatek pro zobrazení pohledu člověka ze západu na daný život a střety v Tel-Avivu či blízkém východu obecně. Zatímco zde u konkrétní postavy však působí paradoxně přijatelně, neb je to přeci jen profesionální voják plnící dané rozkazy a úkoly, v případě, že jej aplikujeme na naší společnost, stává se z Míny Wilkinsové smutné zrcadlo naší lhostejnosti.

Co kromě předlohy dělá z inscenace další monodramatický skvost uváděný pod hlavičkou OLDstars je precizní a přesný výkon Kláry Cibulové. Její sžití s textem je takřka absolutní. Je znát, že si jej sama našla, vybrala a výpovědi všech tří postav podává hluboce přesvědčivě, což není lehké minimálně vzhledem k tomu, že inscenace je pojata způsobem, který se snaží potlačit emoce na jevišti a neviditelnou formou je vzbudit u diváka. To se alespoň v mém případě podařilo dokonale. Je pravda, že chvílemi mohly být postavy od sebe odděleny více, čímž zcela nevynikly jinak krásné přechody mezi scénami, ale jako celek je Věřím a nenávidím jednoznačně kompaktní a za sebe mohu jen a jen doporučit ke zhlédnutí.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.