Drábkovy Hračky jsou mnohem mnohem ulítlejší, než jsem čekal. Rozhodně bláznivější než jiná inscenace Davida Drábka Sněhurka – nová generace. Chvílemi jsem přestával mít pocit, že je to pro děti. Méně chaosu v dění by neškodilo, ale oceňuju, že to byla docela sranda a jak David Drábek hezky podprahově dětem ukazuje, co je to kýč. K dalším kladům inscenace nelze nepřipojit radostný fakt, že Hračky jsou „hláškové“ představení, herci se nebojí zaimprovizovat. Děti sice „hlášky“ nechápou, ale dospělák se baví.

Můžeme myšmašovitou inscenaci chválit, stejně tak do ní lehce rýpat. Např. do fórů průhledných, agresivních i trapňoučkých... Kdyby to ta dramaturgyně Petra Z. aspoň trochu korigovala, nápady prosila, děj zpřímočařila..., protože potenciál to má. Jelikož často je pod rozlišovacími schopnostmi dětí rozpoznat kýč, poskytuje inscenace Hraček neocenitelnou „didaktickou“ službu v této věci. Nejvíce za uši ale dostanou rodiče, kterým je natvrdo servírována jejich časová bezohlednost vůči dětem. V ději hry to nemá zas až tak závažné důsledky, ale v reálném životě – co si budeme povídat – mohlo by mít.

V podtitulu „muzikál pro všechny k nebi vzhlíživé“ beru vše, až na ten „muzikál“, viděl jsem inscenaci s písničkami a zpěv minorských herců, s okouzlující výjimkou mladičké Kariny Isaevy, zas tak úchvatný nebyl. Inscenaci jinak dominuje, minimálně „výtvarně“ a herecky, Mimozemšťan – Pavol Smolárik prostě nezklame. Dále jsem na pochybách, jestli prozrazovat z děje, zvratů nebo nápadů tvůrců více. Asi ne. I přes ty možné (záleží na pohledu) výtky jděte se na Hračky podívat.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 50 %.