Navštívil jsem inscenaci Moje první encyklopedie proto, abych si znovuosvojil základní vědomosti a také návyky, které jsem dávno zapomněl. Didaktické divadlo, které hravou formou působí na hlavičky dětiček (idea projektu, prosím vás, se ale zdaleka vyhýbá suplování výchovné funkce vážených rodičů a ještě váženější školy), je nyní hlavní dramaturgickou linkou Minoru. Jelikož v Minoru sypou z rukávu originální nápady, celkem bez podivování přijímám fakt, že diváci sedí na jevišti a herci hrají v hledišti, využívajíce elevace prostoru a řad sedaček k rozehrávání situací. Zjevují se, shlukují se, vytvářejí různá prostředí a také zpívají. Máme tu čest se Školákem, panem Nevidomým, Manažerkou, Doktorkou, Sportovkyní, Nádražákem a Zpěvákem. V závěru, neb lidská duše je snivá, se podíváme i do vesmíru.

Inscenace nabývá na zajímavosti v momentech, které si ladně pohrávají s různými tématy v rychlém sledu jako bychom si nahodile listovali encyklopedickou publikací nebo z kterých cítíme radostné zaujetí tvorbou někoho, kdo zvuky a zpěvy umí skládat do kaleidoskopických (málem) symfonií. Slovní i vizuální asociace sympaticky běží jak padlé domino. Sdělnost je v takových případech často protáhnuta skrze úžasný katalyzátor – fantazii. Horší je to v případech, kdy nastoupí už přece jen školometská názornost, co je čtverec a co trojúhelník, avšak také i při exkurzi v nádražním domku. Ten vznikl jako bedna plná kouzelných vycizelovaných propriet (podobně jako v Tisíci a jedné noci) – to asi měla být jedna z hlavních atrakcí. Při sezení na jevišti to má jednu malou chybu: z mnoha míst na model nádraží není vidět, přestože ho Pavol Smolárik vyloží na stupínku, kde jinak bývá 1. řada. Propojení zábavných a naučných prvků místy ještě nedosáhlo té pravé míry vyváženosti.

Herci si docela máknou, mezi sedačkami možná dojde i na nějakou modřinu. Nejsympatičtější projev vzhledem k danému žánru a také že se hraje pro mateřinky, podle mě tentokrát mají Petr Vančura, Vendy Štíchová (včetně perfektně zvládnutých improvizačních reakcí na podněty z publika), Pavol Smolárik a samozřejmě i nestorka divadla pro děti Naďa Husáková.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 60 %.