Když jsem se seznamoval se zápletkou hry, měl jsem za to, že je absolutně nehratelná, ne-li blbá, a proto nevyděsí, i když text byl překladatelem hry Vladimírem Mikešem označen za tzv. drama zděšení. Beru zpět. Vyděsí. Pro Lékaře své cti našla Hana Burešová speciální klíč opírající se o vysoce stylizované provedení. Propast věků mezi vznikem hry a současností je rázem překlenuta a líčení pocitů po skončení by bylo plné floskulí typu pecka mezi oči a převálcování válcem. Jednomu žárlivému manželi stačí pouhé podezření z nevěry k vraždě své manželky. Kdyby mělo zůstat jen u bludu a snad i kalkulu, maximálně budeme činem zhnusení. Čin je však pevně zaštítěn dobovým chápáním a uznáváním cti. Doňa Mencía je Donem Gutierrem zničena ve jménu cti. To už samo o sobě zní dostatečně šíleně. Aktualizační převálcování válcem se děje ale skrz postavu Krále (mimochodem ohroženým v moci). Napůl socha, napůl mafián se ani nepohne a čin schválí. Pocit absolutní beznaděje z toho, co se děje kolem, náramně koresponduje s tím, co se děje kolem nás teď. I ty naivní pokusy Conquína o vtip se obrací do trpkosti. Chvějeme se jako Doňa Mencía, necháváme se slisovat jako Doňa Mencía, mimoděk akceptujeme různé předsudky a konvence amorální doby.

Forma inscenace, pomale vznešená i hystericky přímočará, není pro každého. Je to divadlo gesta, abstrakce, barokního ornamentu a důrazem na verš navazuje na neméně patetickou Faidru. Komu nesedne ponurost tématu, nechť si všímá alespoň výborných výkonů Heleny Dvořákové, Miroslava Táborského a Miroslava Hanuše.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 70 %.