V NoDu, který už konečně nevypadá jako feťácké doupě, mladí divadelníci z Česka, Slovenska a Polska připravili vzpomínkový trenažér na dobu před dvaceti lety. Mají jedno společné: v roce 1989 jim bylo pět let. Už když jsem četl anotaci projektu Osobní anamnéza s alibistickými slovy typu „naivní – nejde o generační názor“, bylo jasné, že se aktéři se jen tak sklouznou po tématech. Jejich experimentální řádění jednoznačně dokazuje, že tu dobu prostě nezažili – rýpají se v margináliích. Ale proč ne. Jsou tím roztomile směšní a mimoděk prezentují vykloubenost komunistického Československa 80. let. Nikoli však ducha doby, její podstatu. Neumějí šílenost onoho nedávného času zobecnit, pojmenovat cyklické mechanismy, které s námi – nepoučitelnými – smýkají. Byla-li přiznána naivita projektu, mohli se tvůrci a aktéři vyvarovat některých „oduševnělých“ pasáží a naplno se soustředit na hravost nebo také intenzivnější hledání paralel s dneškem, na nebezpečí návratu bolšánského myšlení. Toto varování v podobě upřímných názorů mladých herců tam sice probleskne, ale spíše jen jako povzdech. Celá inscenace je postavena více či méně na banálních střípcích osobních vzpomínek (včetně zpovědí rodičů v podobě sestříhaných dotáček) a vše ilustruje „fyzické divadlo“, přesněji všelijaký více či méně zvládnutý „alternativní pohyb“, ne-li málem gymnastika, hravá, sugestivní, ale i zcela prázdná. Její významy mi unikly. Přes to všechno je projekt těch, kterým v roce ´89 bylo pět let, sympatický. Neboť do mnoha českých dutých hlav je třeba bušit a připomínat minulost, její ponižující absurditu zejména. Vždyť kdo ignoruje vlastní historii a kořeny, ať už dělá ramena, nebo zametá minulost pod koberec, spěje ke zopakování!

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 50 %.