Patologické pijanství budí silný odpor a znechucení a teď si představte, že máte dvě a půl hodiny sledovat hru o člověku s permanentní opicí na krku a ještě k tomu poslouchat jeho žvásty limitně se kolem chlastu neustále pohybující. „Antihrdina“ také často zpytuje svědomí, ale varovný prst klesá do rezignační polohy (i pohody). Z programu se dovíme, že Keith Waterhous se nechal pro svou hru inspirovat skutečnou osobou londýnského novináře, který do alkoholického moře bez konce spadl. Už jen z těchto faktů je cítit, že dramatického v tom nebude nic, ani závěrečná tečka nepřinese katarzi, nebo paradox, natož pointu.

I kdyby se pro roli Jeffrey Bernarda a pro vypíchnutí té zvláštní „souhry“ divadelní fikce a „kaiserovské“ reality našel ideálnější představitel než Oldřich Kaiser, v nedramatické struktuře toku „vyprávění“ a neobjevné režii Julka Neumanna by nepochodil. Takže buďme rádi za heroické převyprávění tisíce vět Oldřichem Kaiserem (z čehož stovky vět by tam ani nemusely být), včetně těch různých náběhů do improvizace a skrze ní pohrávání si s tématem alkoholismu. Bohužel cítíme, jak to u zdatného improvizátora, šoumena a obrovské herecké osobnosti tentokrát drhne. Julek Neumann ve funkci režiséra (hodně špatného režiséra!) Kaiserovi vůbec nepřipravil půdu pod nohama. A když se jeho aranže situací začaly omezovat na věčné vpády „převlekových přihrávačů“ (doslova trapné a nezkorigované výkony Rostislava Nováka st. a Karoliny Kaiserové) v různých epizodních postavách, rezignoval jsem. Gradace příběhu se také nekoná. Přestalo mě to bavit, i kdyby jakýsi opeřenec na stromě u Letní scény Ungeltu řval sebevíc a Oldřich Kaiser toho využil sebelépe pro mistrovskou improvizační etudu.
Pan Neumann, který je jinak vynikajícím překladatelem, by měl nechat nejen režírování, ale jak jsme se nedávno přesvědčili ve Faustovi v Ypsilonce i hraní.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 40 %.