V první řadě je potřeba říct, že po dlouhém kovidovém půstu jsem se opět podíval do divadla. Po představení mi potlesk šel sám od sebe, s pocitem, že tleskám mládí a právě fandím absolventskému představení studentů DAMU. Představení jim bylo ušito na míru, úsporná scéna, úsporné kostýmy a možnost využít svůj talent při představení některých dam českého světa.

Pojetí jednotlivých Češek (od Navrátilové přes Kubišovou atd…) bylo odehráním toho, co je o jejich životě notoricky známo (gesto Čáslavské, „dobře se vdát“ Trampové atd.) a nepřineslo nic nového, nepřineslo širší kontext, který jsem čekal. Nevím, zda jsem se měl bavit v kabaretu, který se odehrál tak napůl, nebo přemýšlet o hloubce postav, která zůstala vykreslena tak napůl. Zůstalo mi teda fandit mládí a některým hereckým výkonům. Hereckou jistotu jsem viděl nejvíce u Petra Panzenbergra.

Polsko-české komentáře českého ženství v závěru byly navíc, nudil jsem se u nich. Nepřinesly ani kabaretní tečku a ani kontext toho, proč se dívám právě na tento výběr Češek, v tomto divadelním pojetí.

Postkovidová úleva přišla a v ostravském Národního divadle mi přinesla naději, že budoucnost jistě přijde. Dnes to byl její příslib.