Tento text je první, který zde píšu. Nemohu ale jinak, neboť mě k němu pohnula speciální divadelní událost - Ztracené iluze Divadla Na zábradlí.
Kdo sleduje poetiku a dramaturgii DNz, jistě ví, že se jedná o v tuzemských poměrech výjimečné divadlo. Jevištní adaptací Balzacových ztracených iluzí nám ovšem Mikulášek a jeho ansámbl ukazují to úplně nejlepší, co mají „pod střechou“. Mikulášek je neuvěřitelný v tom, co vše umí říct brilantními divadelními zkratkami a tentokrát nám ukázal, že problémem pro něj není skvěle vyprávět ani téměř 800 stránkový román z 19. století. Jeho herci posouvají děj každou akcí, každým gestem a jejich přesnost je ve složitém jevištním tvaru přinejmenším obdivuhodná. V hlavní roli září Vojtěch Vondráček, který roste s každou svou rolí v DNz. Naprosto dechberoucí jsou také herečky ať už jde o dlouhodobě excelentní Petru Bučkovou a Janu Plodkovou, ale také o relativně nedávno přibyvší členky souboru Barboru Bočkovou a Kateřinu Císařovou. Exceluje také hostující Robert Mikluš, ale vlastně... excelují úplně všichni a je těžké se o jednotlivých výkonech rozepisovat, protože každý by si zasloužil svou samostatnou esej o tom, jak se dá skvěle studovat postava. Důležité je, že všichni herci hrají to, co mají hrát, a jejich výkony táhnou děj inscenace a vytvářejí brutální a časem tísnivou atmosféru kolem Vondráčkova Luciena Chardona. Výkony herců jsou podpořeny Cpinovou scénou a kostýmy, o kterých se nedá říct nic jiného než, že jsou prostě náramné. I díky nim je z inscenace esteticky vybroušený tvar. Cpinova úsporná scéna navíc nezanáší prostor zbytečnými objekty a ponechává doslova volný prostor hercům, na kterých je inscenace postavena. Využití neonů a skvělé hudby je už pak jen audiovizuální třešničkou na dortu.
Nechci zde příliš vyzrazovat příběh pro ty, kteří Balzaca nečetli, ale běžte si ho do DNz zažít. Stojí to za to, protože tohle je moderní činoherní inscenace, která by obstála i ve světovém měřítku, a takových je u nás stále málo.