Stejnojmenný film mám moc ráda (knihu jsem nečetla, ale zařazuji do seznamu „přečíst“), Malkovich je tam naprosto uhrančivý, na hranici „k pomilování“ a „na facky“, vývoj postavy v podání Michelle Pfeiffer a je věrohodný, Glenn Close sedí role jak zadek na nočník a Keanu Reeves je k sežrání. Prostě to všechno funguje (oproti filmu od Formana).

Do divadla jsme se těšila, ve Stavovském jsem nebyla pár let a mám ho radši než Národní (protože mint zelená a žlutá jsou víc in než červená a zlatá), ale udělala jsem tu chybu, že jsem se na Nebezpečné známosti podívala večer před.

Stivínová i Rašilov jsou dobří herci a myslím, že takových hereček, kteří by věrohodně daly markýzu de Merteuil, mnoho nemáme. Rašilov se pohybuje na padesátníka svižně a vypadá svěže, ale je to svůdník spíše typu Štěpánka z Básníků. Z Malkovice nemá téměř nic.

Cecilie (Barešová) a Danseny (Piškula) se hodně povedli, kolem a kolem možná více než „hlavní“ pár. Jsou věrohodní ve své naivitě, něžnosti a nenudí. A dobře se na ně díví.

Janžurová je už v takové pozici, že hraje jen tím, že je na jevišti, takže i když má málo textu, je jí Madame de Rosemonde ušitá na míru (naopak, je ještě o něco méně senilnější než ve filmu). To samé platí pro Němce. Na nich to sice nestojí, ani nepadá, ale potěší to a zasluhuje úctu. Zbytek obsazení (obě Preissové, Boušková, Tesařová, o zbytku mladých dam netřeba se zmiňovat) je zbytné co do hereckého umu, naprosto.

Pro mě vlastně největší zklamání byla madame de Tourvel v podání Jany Pidrmanové a otázkou je, jestli za to může inscenace sama, nebo herečka. Pochopení vývoje postavy je zcela stěžejní u vikomta de Valmont, markýzy de Merteuil a právě u madame de Tourvel. Vůbec, ale vůbec není patrno, kde se stala změna a jak se zarputilá a čistá puritánka (tady spíš trochu frigidní mužatka) proměnila v láskou hořící bytost. Nuda, nuda, šeď, šeď.

Asi hodně emocí vzbudily i kostýmy. Indické sárí, čínská panenka, (podle mě) čínský voják, ale taky běžné sako a kabáty. Mě bavily hodně a spolehlivě zakrývaly hluché momenty hry. V kontrastu se scénou, kterou tvořil skleněně zrcadlový kolotoč (takový, který je pod kopcem pod bazilikou Sacré-Cœur v Paříži) vlastně kostýmy sloužily i něco jako kulisy, které měli evokovat libertinismu doby. I sem tam nějaký ten koníček se tam mihne, či jiná figurka…

Chce se mi říct „tak málo chybělo, aby to bylo…