24.5. 2019,  Divadlo na Vinohradech
 režie: Martin Františák, premiéra: 16.9. 2016

40 %

   Její Pastorkyňa je klasika. Prakticky nenapadnutelný výrok. Vinohrady patří k předním divadlům v zemi. Totéž. Takže pokud něco nesedí, někde bude chyba. Pojďme se tedy projít, propůjčím Vám svoje oči a uši.
   Její Pastorkyňa má dvě linie, ženskou a mužskou, běží společně vedle sebe a ovlivňují se především blízkostí. Mužská linie je trochu zajímavější, ve stejném kotli se taví celoživotní křivda, furiantství, pýcha i počínající alkoholismus. Stačí bič a máte o komplikace postaráno.
   Ženská linie jsou sociální vztahy, sňatky, kdo s kým mluví, co děti a tak. Drobně nudné. Tam zas vypluje utajené těhotenství.
    A teď vlastně jen stačí, aby si tyhle poloviny dobře sedly. Tedy měly by si sednout. Aspoň trochu, kvůli vyvážení. Kvůli tomu, aby to divák přijal jako jsoucno. Realitu. Pro dotyk opravdovosti. A právě tady, podívejte, je první chyba.
    Ženská linie příběhu se mě dotýká až v závěru, a jen lehce dotýká. Hra plná bab, a prvním dvěma třetinám s přehledem kralují dva chlapi, a to jako vážně? A to vůbec nic proti nim, naopak, oba, Marka Lamboru (Števa) i Tomáše Dastlíka (Laco), je třeba a nutno chválit a chválit, ono toho o moc víc není.
    Tereza Terberová (Jenůfa) dává až třetí třetinu, jako by do finiše sbírala síly, skvěle zakončuje (bez pochybností), ale vyrovnaný výkon by byl ještě cennější. Dagmar Veškrnová jako Kostelnička...ona OK, třeba za to může režisér. Třeba, protože tuším, že sama a dobrovolně by se do takového týrání nejen vlastního hlasu nepustila (zaklínání hadů/hysterický výtrysk/zaklínání hadů).
    Co se týká dalšího ženského obsazení, dámy, divy i holčiny všeho věku, prosím, Troška vlastně nikdy v módě nebyl, je to jen iluze. Takže bez křiku a lomení rukama asi dojdete dál. Dokonce budete moci svou vlastní postavu i obejmout (a smířit se s ní), aniž byste od ní dostaly loktem nebo pěstí.
    Pokoušet se implantovat humor do hry pomocí útoku jednočlenného lustračního komanda v cizí domácnosti a opileckého výlevu vdané ženy středního věku včetně pádu na zem (Andrea Elsnerová) je podivné /a to i v případě obdivuhodné flexibility výše zmíněné/. Vypadá to totiž stejně hrůzně, jako když najdete své vlastní brýle poprvé v mrazničce. Dokážu rozklíčovat i touhu režiséra po rytmizaci (hůl Stařenky Buryjové), jen kdyby to navenek nevyznělo téměř jako cyklické chování autisty /kamarád-psychiatr, proběhla malá konzultace/.
    Stále ještě nepatřím k nedoslýchavým, takže prosím, hudba nemusí nutně být tak hlučná. Bylo by však skvělé, kdyby bylo čistě slyšet mluvené slovo. A akcent a nářečí nechť patří tam, kde je doma. Ne tam, kde se s ním drobně i více bojuje . V Litvínově také nenosí kosárky a v Mostě prostě neuslyšíte: "Tož rožni a hoď čučku!"
   Ok, podtrženo a sečteno, tohle představení asi nebylo pro mne. Jen mě napadá, že možná bylo připraveno pro imaginárního diváka Divadla na Vinohradech. Toho, s kterým je stále v divadle operováno jako s normalizovanou osobou, posazenou v první řadě uprostřed. Stáří, sociální status, vzdělání...toho, kdo vlastně neexistuje. 
   Bože...a to mě v pondělí čeká Revizor.