Antona Pavloviče Čechova netřeba představovat. Ruský dramatik a prozaik. Je ale potřeba si připomenout hlavní charakteristiky jeho práce. Jeho dramatická díla jsou klasikou a hrají se po celém světě i dnes. Většinou bývá trochu problém určit u jednotlivých her, zda jsou komedií či tragédií nebo něčím mezi tím. Višňový sad není výjimka. Komično na straně jedné, smutek a neštěstí na straně druhé.

A dostáváme se k dalšími rysu Čechovových her - to hlavní se odehrává uvnitř postav. Prožitek, osobní tragédie a pohnuté osudy figur na prknech jsou to, co nám Čechov servíruje. Je potřeba myslet i na to, že hry tohoto ruského klasika mají poměrně hodně textu a zároveň nám nemá být až tak snadno jasné, kdo je kdo, kdo koho miluje, kdo ke komu patří, kdo je čí strýc nebo tetička. Čechovovo hry jsou tolik hrané právě proto, že to hlavní se odehrává v nitrech jednotlivých postav, divák musí být v pozoru a sledovat, být empatický a snažit se pochopit. To ovšem u mnoha diváků vede k tomu, že se nudí, pozornost ztrácí, hra je nebaví a nerozumí jí. Tolik úvodem.

V Příbrami uvedlo hru Višňový sad Divadlo A. Dvořáka 22. října, pod režijní taktovkou Milana Schejbala. Hlavní roli Ljuby Raněvské hraje Sabina Laurinová, což je mimochodem velmi vhodná volba. Zástupce nové, dravé generace - Lopachina - hraje Roman Štabrňák, což je mimochodem podruhé velmi správná volba.

Ač nerad, musím tentokrát ve svém hodnocení použít dvojí pohled. První je pohled milovníka klasiky, která je navíc zahraná skutečně klasicky, poctivě. To je případ příbramského Višňnového sadu, žádná moderna hraná v džínách. Navíc oceňuji výběr hry, takže moje pochvala směřuje k dramaturgické dvojici Schejbalová - Fixová. Je to vlastně odvážný výběr a je dobře, že i v Příbrami si můžeme hrdě říct: hraje se u nás světová klasika.

Druhý pohled je prostší. Mnohým divákům bude chybět dynamičnost, řada z nich jistě dojde k závěru, že by uvítala více děje a méně slov. Zejména v první půlce budou trpět nudou. Druhá půlka je však potěší, alespoň trochu. Ale celkový zážitek bude zklamáním. To proto, že většina z nás není zvyklá na tento typ inscenací. Čekáme spíše konverzační komedie, máme pocit, že děj musí jít vždy převyprávět vlastními slovy a čekáme, že budeme chodit z divadla plni optimismu. To ale u Višňového sadu neplatí, je to hra k zamyšlení, zadumání. Musíme vidět a cítit to, co podle Čechova vidí a cítí postavy. Je to hra pro vyzrálé herce i pro vyzrálé diváky.

Herecké výkony

Jako obvykle se musím krátce věnovat i individuálním hereckým výkonům. Ačkoliv je Sabina Laurinová dobrým výběrem, čekal jsem přeci jen trochu víc. Některé momenty mohly být silnější, niternější, dojemnější. Roman Štabrňák nezklamal a svoji roli, jak je u něho zvykem, zahrál naprosto uvěřitelně. Dobrá práce. Za zmínku stojí i profesionální výkon Jaroslava Someše, který zahrál komorníka Firse. Z dalších postav je na jevišti výraznější ještě Varja, adoptovaná dcera Raněvské, v podání Anny Fixové a zajímavou postavou je i Simeonov-Piščik, statkář ztvárněný Robertem Tylečkem. To jsou v zásadě všechny postavy, do kterých vidíte a u kterých můžete pochopit jejich životní příběh. Znovu musím zopakovat, že hra je výrazně zaměřena na charaktery postav, je nutné mít k dispozici profesionálně vyrzálé protagonisty a diváka, který jde do divadla s tím, že ačkoliv to bude zážitek mentálně náročnější, chce ho podstoupit.

Višňový sad asi málokterý divák bude chtít navštívit opakovaně. Koneckonců do divadla nechodíme za trest ani kvůli sebemrskačství. Je tak i pravděpodobné, že tato inscenace nebude mít příliš repríz a bude rychlejším tempem směřovat k derniéře. To je ale úděl klasiky. Tak to prostě je. Pro milovníky divadla, kteří chtějí obohatit svoji zážitkovou paletu je Višňový sad volbou, která tuto tužbu splní. Navíc s opět skvělou scénou Agniezsky Páté, jejíž výtvory miluji a s profesionálně odvedenou technickou stránkou věci - hudba, světla.