Višňový sad

„Nejlepší autor je mrtvý autor.“ Čechova by v lepším případě zaskočilo razantní krácení, přinášející výrazně zjednodušené vyznění charakterů. To se nemusí líbit ani divákům, kteří se již se hrou setkali. V přímočaré interpretaci však byly překvapivě zřetelnější některé vztahy a souvislosti a je třeba dodat, že nastudování patřilo k záživnějším provedením. Kouzlení Charlotty si mohli tvůrci odpustit. Z herců vynikli především S. Laurinová a R. Štabrňák, kteří využili příležitostí, jakých se jim málokdy dostává. Mezi nezapomenutelné se příbramská inscenace nezapíše, nezajímavá však nebyla.

Zdánlivě jednoduchá, ale ve své podstatě velmi důmyslná scéna svedla působivě dokreslit atmosféru konce starých časů a zborcených ideálů. Herecky poněkud nevyrovnané, většina postav mi přišla až zbytečně moc po čechovsku liknavá a unavená životem.

Na inscenaci mi vadila její radikální úprava. Zkrácení totiž dost oploštilo vyznění hry, potažmo inscenace. Chvílemi bylo dění zbytečně zkratkovité, takže postavy patřičně nedožily některé situace (a diváci spolu s nimi). S. Laurinová v roli Raněvské a R. Štabrňák coby Lopachin obstáli, i když jsem přece jen trochu postrádal vícevrstevnatější vyznění nejednoznačného charakteru Raněvské. Z dalších herců zaujali A. Fixová jako Varja a překvapivě v maličké roli Jaši M. Ligač. Režijní uchopení postavy Charlotty (H. Karochová) mi nepřišlo šťastné. Nápaditě řešená scéna.

Milujete-li klasiku v čisté formě, pak zavítejte do Příbrami. Sabina Laurinová a Roman Štabrňák v hlavních rolík jsou smysluplnou volbou. Jedná se o náročnou hru pro herce i pro diváka. Plni optimismu uričtě odcházet nebudete, komično je mícháno s tragičnem a vše co divák vicí a prožívá vychází z postav a jejich prožitků. Pro mnohého diváka tedy nuda k uzoufání. Chválím i přesto zařazení této hry, je to výběr odvážný, ale správný. Nezáleží totiž pouze na návštěvnosti a reprízovosti, ale i na tom, že se oblastní divadlo na menším městě pustí do Čechova. (více v článku na blogu)