Antisemitismus, fašismus, komunizmus. Pandořina skříňka z minulého století ukrývá zrcadlo, do něhož se dodnes leckdo bojí pohlédnout. Konfrontaci se stigmatem „–ismů“ nabízí divákům už druhou sezonu titul Naše třída v Divadle Komedie. „Historie 20. století ve 14 lekcích“ polského dramatika Tadeusze Słobodzianeka, inspirovaná pogromem v městečku Jedwabne, patří k tomu nejlepšímu, co v současné době divadelní společnost Company.cz nabízí. Nadto jí sluší i přímočarý inscenační přístup, typický pro zdejší tvůrce.

Neosobní prostředí školní třídy je symbolem inkubátoru pro vývoj komunity, která vzešla z nějaké dané, společné formy podhoubí. I poté, co dokončíme proces individuace, prožijeme s našimi generačními souputníky v takové pomyslné třídě celý život. Ve vzájemné interakci se stále něčemu učíme, náš prostor je ale omezený a podléháme vlivům vyšší autority. V případě Słobodzianekovy hry představují vyšší autoritu vládnoucí režimy a ideologie, ty nejzrůdnější, jaké evropská novodobá historie zná, a vedle nich náboženská příslušnost. A ukazují nám, čeho všeho jsme schopni, chceme-li dostat „jedničku“.  

Vzorek populace, narozené v období mezi dvěma světovými válkami v částečně židovské obci tvoří deset spolužáků obou pohlaví, rozdílné inteligence a vyznání. Kdo kam momentálně přísluší poznáme podle kostýmů a rekvizit. Malé dětské krutosti se pod vlivem událostí a alkoholu mění v psychické anomálie, naschvály ve vražedné činy, nevinné říkanky nahrazují dramatické skladby. Z každého jedince vytáhne doba na povrch hluboko ukryté pudy. Režisér Jan Novotný dává vyniknout síle textu, vše se odehrává bez prolití krve, náznakem, ale zato s nekompromisně upřímným komentářem toho, co se komu děje v hlavě ve chvíli, kdy zabíjí, znásilňuje, zpytuje svědomí, zrazuje druhé či sebe nebo podstupuje martyrium. V některých momentech oslepí diváky silné světlo reflektorů jako boží milost.

Ztvárnění jednotlivých charakterů je při minimalistickém pojetí inscenace klíčové. Vedle herecky přesně vytvarovaných postav (Filip Kaňkovský, Petr Jeništa, Jiří Racek, Eva Vrková a další) tu stojí hluboké prožívání, jakému se neubrání třeba Kristýna Leichtová v roli Židovky, upálené spolu s děckem v náruči svými spolužáky. Kontrastní odstup a nadhled filozofického idealismu si dlouho uchovává postava Abrama (Jan Hofman), před traumatem ji ale neochrání ani odchod na druhý konce světa, ani Kabala. Nikdo není ostrov, jak naznačují i mrtvé oběti, němé vykřičníky svědomí v myslích žijících spolužáků, jež zůstávají po celou dobu na scéně v zadních lavicích.

Závěrečný obraz staví diváky do role soudního tribunálu a v jeho průběhu se musíme obrnit nemalou dávkou trpělivosti, protože je zároveň jakýmsi poměrně dlouhým, zklidňujícím psychoterapeutickým sezením, jehož se zúčastní celá „naše třída“. Včetně nás.