Když se řekne pouliční divadlo, myšlenky většiny z nás zaplní obrazy chůdařů, žonglérů, obřích loutek, improvizované hudby - zkrátka, rozmarného jásání, barev a nekonečného veselí. 

Třetí den festivalu se pokusil tuto škatulku rozevřít a ukázat, že pouliční divadlo skýtá i jiné odstíny - hloubavější a meditativnější. 

Jako první publikum omámil dech vyprahlé pouště s názvem Nomadic v podání souboru Blackout Paradox. Pětice performerů mámivými tanečními kreacemi s prapory v tlumených barvách velice snadno navodila obrazy pustých písečných dun, které šálí ducha i mysl. Ocitli jsme se na strastiplné pouti za životadárným pramenem.

(foto: archiv festivalu Za dveřmi)

Ze zajetí této fata morgány se nedalo vymanit - především díky jejich úchvatným, exotickým kostýmům, v nichž dymamicky střídali hypnotické tance s těmi bojovnými symbolizujícími střet se samotnou pouští. Nakonec je to i hudební podklad, který vyvolává otázku, zdali všechna ta krása nebyl jen pouhý mámivý sen.

V meditativním duchu navázal i neotřelý projekt Silence od Temporary Collective, jehož se zúčastnilo jen omezené množství diváků.

Vybraní jedinci totiž prostřednictvím sluchátek nevědomky vstupují do světa sebe sama. Hlasy různých lidí v různých prostředích jim poskytují jednoduché pokyny, které propojují s drobnými filozofickými zamyšleními - co pro mě znamená domov? Co ve mně vyvolává vzpomínka na starého známého?

Autoři velmi decentní formou docilují uvolnění divácké mysli, jelikož jsou to právě ona sluchátka, která zboří pomyslnou zeď diskomfortu a studu, a divák se tak nebojí například tančit před všemi na hudbu, která nehraje, nebo si jen tak lehnout na tržišti na zem, pozorovat šedé nebe s jedinou vlaštovkou a cítit se u toho vyklidněně, doma.

(foto: archiv festivalu Za dveřmi)

Hořkosladkou tečkou dne byl Lwovski Teatr Voskresinnia s dílem Ukrajina. Testament Ševčenka.

Stroze kriticky lze říci, že je dílo mozaikou pompézně pojatých, patetických obrazů ze života Tarase Ševčenka, které štkají nad osudem Ukrajiny. 

Nicméně, takový pohled je dosti povrchní - za onou pompézností a patetičností se totiž skrývá upřímná láska a oddanost zemi, která se momentálně zmítá v plamenech. 

Sledujeme nádherně kostýmně řešené idylické obrazy venkovanů vzdorujících autoritám, symbolicky ztvárněné plynutí času v podobě nádherných dam na chůdách coby slunce a měsíce - to všechno jsou vizuálně i technicky zvládnuté výjevy, jež jsou zároveň plné stesku po ukrajinské domovině.

Bez hlubší znalosti života autora se sice může zdát celek značně nekoherentní a hůře uchopitelný, avšak vyznění je jasné a paralela se současnou situací vyznívá jasně.

Ona hořká tečka se pak dostaví, když se celý idylicky budovaný venkov octne v plamenech a v samotném závěru zazní verš hlásající, že Ukrajina znovu rozkvete... když Bůh dá. 

(A on společnými silami jednoho dne dá!)