Národní divadlo uvádí velice úspěšnou inscenaci Erbenovy Kytice. Bohužel jsem byl tímto eklektickým představením, které je vizuálně na hranici kýče, zklamán (viz mé hodnocení inscenace). Publikum je však nadšeno a tuto inscenaci adoruje. Je zjevné, že se inscenátoři (bez zjevného podbízení) strefili do většinové představy, jak má repertoár ND vypadat. Tedy značný konzervatismus a nostalgie po Národním obrození, které má starší generace vlivem svého vzdělání zafixována jako vrchol národní kultury.

Mně osobně je mnohem sympatičtější snaha Daniela Špinara a v opeře třeba Petra Kofroně o moderní divadlo, i když není vždy úspěšná. Kolem Národního divadla se točí věcný spor: má být určitou konzervou, stavět na tradici a klasických dílech v tom nejkonzervativnějším smyslu slova, nebo má být vůdčí institucí moderního divadla a jeho dialogu s aktuálními problémy? Tato otázka je bohužel trvale nastolována, aniž by naše národní instituce došla (snažila se dojít) k jasné odpovědi. Kdo má pocit, že je to otázka dneška, nechť navštíví představení Za krásu.

Je však otázka, zda obecné očekávání nemá vzít vedení divadla v úvahu a (kvalitními) tradičními inscenacemi i repertoárem vyjít divákům vstříc. Okázalé budovy Národního divadla by tomu přály. Moderní divadlo si vždy svou scénu najde a diváci za ním přijdou. Je ale třeba si uvědomit, na co vzpomínáme jako na "zázračná období": Ornestovo Komorní, Grossmannovo a Schormovo Zábradlí, Krajčovo Divadlo za branou, Kačerův, Menzlův a Vostrého Činoherní klub, Léblovo Zábradlí, Krobotovo Dejvické,... (mimopražští diváci prominou, že můj subjektivní výčet nejde za hranice Prahy; i jinde byla báječná období). Všimněte si, že v tom výčtu naprosto chybí ND (ano, Miroslav Macháček tam kdysi udělal pár znamenitých představení, ale spíš proti vůli vedení).

A tak je otázka, jestli nebudeme na současné období hledání ještě vzpomínat. Jako už jen vzpomínáme na 15leté období Petra Zuzky v čele baletu ND; ani on nebyl za svého působení patřičně doceněn! Jen z hledání a odvahy riskovat vzniknou mimořádná představení (jakými jsou v současné době třeba Manon Lescaut a Netrpělivost srdce nebo v opeře Billy Budd).