Řekni něco

75% Maně mi vytanula na mysli anekdota (prý) z Těšína, o jednom pánovi, který szukal mezskanie, a o druhém, který meszkal szukanie. Zato dámy v inscenaci hovořily jedna o voze, druhá o koze. Inscenace, kde se stále mluví, ale nikdo nic neřekne. Pohybově i výtvarně velmi dobré. Nejvíce to celé připomínalo hudební skladbu.

Na inscenaci Jiřího Adámka je opět nutno pohlížet jako na scénický experiment hledačské formy. Tentokrát je inspirovaný „lidskými ruchy“ v kavárně. V originální mozaice postavené na umělé řeči neřeči jsem nejvíce „rozuměl“ Vendule Holičkové, Pavolu Smolárikovi a Danielu Švábovi, klobouk dolů však před všemi aktéry. Netradiční úkol zvládli přesvědčivě. Vztáhneme-li na tento projekt jiná měřítka, nutně se dostaneme k zjednodušujícím karikaturám lidí a právě tato typizovanost mě přestala bavit jako první. Pro celkový dojem ale byli určující herci, jejich schopnosti, včetně vzájemné synchronizace.

Ano, zpracování je originální... Jenže jsem měl obdobný dojem jako kdysi při Ambrózii v Divadle Na zábradlí, kdybych chtěl hodinu sledovat ruch v kavárně, šel bych si na hodinu sednout do kavárny, navíc by to bylo zajímavější v tom, že bych viděl konkrétní osudy a ne jejich typizovaná schémata.

Hodinová inscenace nabízející nejrůznější pohledy na vztahové zvraty mezi několika postavami v jedné z klasických kaváren. Samo o sobě by se nejednalo o nikterak originální téma, kdyby jej režisér a autor J. Adámek nezpracoval po svém. Na základě rytmizované "neřeči" totiž na jevišti roztočil zajímavou koláž příběhů, v níž si může každý najít ten svůj. Což je vlastně i zásadní klíč pro divácky vstřícné uchopení nabízené látky. Jinak se totiž s tímto projektem můžete zcela minout... Herecky nadprůměrné a vyrovnané.