Opilí

Touhy a sny versus realita. Svým způsobem velmi poetická hra, v níž se míjející se postavy teprve na základě opilosti dokáží opravdu uvolnit, zapomenout, navázat vztah nebo nechat promluvit své skrývané já a třeba i učinit zásadní životní rozhodnutí, na které by za střízlivého stavu nenašly odvahu. Jenže je tu velké ale... Co když jsou tato rozhodnutí stejně mámivá a opojná jako ty všechny vypité sklenky? Režisérka našla s autorem společnou řeč, a tak vznikla inscenace, která i díky herecké přesvědčivosti (zahrát přirozeně opilého je zatraceně těžký kumšt) je hodna pozornosti. Šikovný ročník.

65 % Opilost navozuje stav ne nepodobný snění, hranice, do nichž jsme uzavřeli své světy, mizí a všechno se zdá být možné. Osobně texty, v nichž hraje podstatnou roli alkohol, moc nemusím, Vyrypajev ho ale užívá jen jako prostředek k uvolnění svých postav, kterých se letošní činoherci zdařile chopili, výsledkem je inscenace, jež rozhodně stojí za vidění, byť si z ní možná nic hlubšího neodnesete (sám autor své myšlenky průběžně ironizuje).