Máma říkala, že bych neměla

65%. Pražští diváci v krátké době znovu dostali možnost setkat se s pozoruhodnou hrou Ch. Keatleyové o čtyřech ženách ze čtyř generací jedné rodiny. Nastudování jistě osloví diváky, kteří se v tomto nastudování se hrou teprve seznámí. Ti pravděpodobně nebudou místy postrádat náboj a nepostřehnou ani drobná opomenutí, která se v inscenaci kumulují. Značná investice hereček se občas ztrácí, prospěla by jim pevnější ruka režisérky a práce na zřetelnosti situací. Hlavně R. Fidlerové se nedaří některé emoce ztvárnit zcela věrohodně. Opakuji však slovo „drobná“ a zdůrazňuji, že zhlédnutí inscenace přináší obohacení.

Čtyřgenerační ryze ženská výpověď o citech a pocitech, které provází všechny fáze vztahu mezi matkou a dcerou. Od naivních dětských her, přes pubertální přesvědčení určitě nikdy a za žádnou cenu nekopírovat chyby daného rodinného modelu, po finální smíření a poznání, že pro opravdové pochopení je potřeba si odprožít své. Typově vhodně obsazené herečky sympaticky partneří a jdou autenticitě okamžiku naproti mj. i empatickým espritem, který svým rolím očividně neváhaly propůjčit.

Zdařilá inscenace zajímavě napsané hry mapující osudy čtyř generací žen, tedy babičky, matky, dcery a vnučky. Hra klade na režii i herečky značné nároky. Její děj totiž není vyprávěn kontinuálně, přičemž představitelky postav musejí přeskakovat v různých časových obdobích. Vyrovnaný kvartet hereček v čele s (ve všech polohách neuvěřitelně naprosto přesnou) D. Černou si však s náročnými úlohami poradil s lehkostí. Škoda jen, že na začátku a ke konci druhé části inscenaci přece jen trochu padá tempo. V závěru se pak tvůrci možná až zbytečně zatvrzele snažili vyhnout případnému sentimentu. Tato verze by drobet dojetí snesla.