Rozlučka

Inscenace nadnášející otázku, kde je hranice mezi divadlem a realitou. Když hrajete o sobě, byť v sále před diváky, stačí to? Vždyť i herec je člověk a jeho příběh je tudíž zástupcem obecného lidského příběhu, tak proč se nutně uchylovat k mimezi druhého? Jenže když se člověk snaží hrát sám sebe, je estetický odstup nutně umělý, je něčím navíc, něčím, co ve výsledku možná spíše překáží, přebývá. Ale možná na těchto otázkách ve výsledku nezáleží, holky to evidentně bavilo a většinu publika též, třeba to stačí.

Tato jízda Divadla Puls ve mně vzbudila ambivalentní pocity. Inscenace je sympatická svou divokou nespoutaností a na své si přijdou i milovníci „hlášek“. Nepevný scénář postavený často na improvizaci ovšem potřebuje hereckou zkušenost. Protagonistky se velmi často nepotkaly, přehrávaly situace, a tím bortily jakoukoli uvěřitelnost a prvek autenticity, o který asi mělo jít, se do rozlučkové jízdy nedostal. Až přišel moment, kdy se to zvrtlo k nekoukání. Jak to tak bývá, všude se dá najít výjimka: pointy trefovaly Lucie Radimerská a Barbora Jelínková.

Divoká a šmrncovní dámská jízda rozlučkovým večerem se svobodou skrz pět nočních klubů aneb od princů na bílém koni po čur**y s voholeným pozadím. Vtipná konfrontace holčičích snů a tužeb s všednodenní realitou. Energii všech hereckých protagonistek shledávám vítaně nakažlivou!