Studio Hrdinů

Mýtická i groteskně tragická autorská inscenace o nemožnosti komunikace i o její nezbytnosti. O lásce, která se mění v poezii a pak se vrací jako tělesnost – někdy něžně, jindy krutě. Tři postavy se setkávají v izolovaném prostoru, ve snové až romantizující krajině, na opuštěném majáku a v zahradě – na místech, v nichž se koncentruje lidská snaha kultivovat a ovládnout přírodu. Všichni tři a každý jinak prožívají bezmoc, násilí, vinu a touhu po citu. Děj se cyklí v rytmu bajek, jejichž krutost mnohé odhaluje v kontrastu s melancholií postav, ztracených ve své identitě i ve svém okolí...

Pohybová inscenace zkoumající subverzivní postavu klauna jako symbol současných napětí a zkreslených realit. Klaun, který po staletí balancuje mezi komedií a tragédií, se stává klíčem k uvažování o iluzi, která prostupuje náš každodenní život. Umělecký komentář k současné společenské situaci, kdy se člověk (podobně jako klaun) pohybuje mezi chaosem a řádem, hrou a rozjímáním a snaží se najít svou identitu ve světě nejistoty a iluze...

Inscenace propojující současný tanec, objektové akce a lyrické texty. Skrze tyto umělecké formy zkoumá různé podoby rodičovství – od těch inspirovaných světem zvířat a kulturními mýty, až po obrazy vznikající ve vlastní fantazii. Prostřednictvím androgynních a posthumánních zobrazení těla narušuje zažité představy o mateřství a genderových rolích...

Nový autorský projekt zkoumající témata kolem osobní svobody, pocitu viny, přijetí nemožnosti kontroly nad stavem světa a vlastní budoucností. Jak dnes rozumět světu a své pozici v něm, jak zpracovávat a vztahovat k sobě všechny dnešní krize a reakce na ně? Jak být součástí světa, který hoří, vysychá, taje a zaplavuje?

Inscenace, vycházející z povídky Franze Kafky „V kárném táboře“, o fenoménu diváctví, roli diváka a otázce společenského svědectví a imanentní odpovědnosti pohledu ve vztahu k apatii. Příběh badatele, který se vydává do trestanecké kolonie v blíže neurčeném státě, aby mu důstojník ukázal mučicí a vražedné zařízení a popravu odsouzence. Přístroj nefunguje podle plánu a důstojník se snaží situaci zachránit s nasazením vlastního života...

Jevištní skladba vycházející z empirických pozorování a teoretické práce rakouského biologa Paula Kammerera, který ve své knize „Das Gesetz der Serie“ popsal základní univerzální princip řady. Skupina objektů se nerušeně pohybuje po scéně. A čtveřice aktérů je odněkud pozorně sleduje. Soustředí se na zachycení stejných nebo podobných seskupení, která tu v prostoru a čase nezávisle na sobě vznikají. Snaží se tak odhalit řadu – sekvenci seriality, která vylučuje náhodu, nebo možná přesněji, dělá z náhody pravidlo. Pohybová instalace zachovává v každém představení svou strukturu, její obsah se ale s každým opakováním proměňuje...

Inscenace volně inspirovaná novelou Isaaka Babela, na kterého navázal ve svém scénáři současný slovenský spisovatel Michal Hvorecký. Po sto letech se jako tragické deja vu připomíná ruská agrese vůči demokratickým hodnotám. Ruský vývoz revoluce ve 20. letech minulého století se podařilo odrazit. Sovětskou mstu na Ukrajině v podobě nelidského hladomoru bohužel již ne. Současná ruská agrese vůči Ukrajině, potažmo proti jakékoliv podobě demokratických hodnot a jejich šíření v blízkosti Ruska je výzvou k širšímu zamyšlení...

Jevištní ztvárnění literárně-filozofické knihy polské autorky, souboru devíti esejí, který se stal v Polsku literární senzací. Každé vykonané gesto, každý pohyb, každé rozhodnutí by ale mohlo stejně tak dobře nevzniknout. Jak tedy lze KAŽDODENNOST vůbec vnímat? Kombinací filozofické přesnosti a poezie? Každou vteřinu se kolem nás něco děje, ale my si toho nevšímáme. Každodennost totiž existuje tak, jako by zároveň nebyla. Zametá za sebou stopy. Úvahy nad každodenností mají tu moc člověka probudit. Vzpamatuj se, říká, zastav se a vnímej! Pokud to neuděláš, rozplyneš se v nevědomosti...

Adaptace novely ruského avantgardního autora, který v ní s humorem poodhaluje děsivou realitu života v Rusku napříč staletími. Nesvobodná a strachem svázaná společnost žije jaksi ze setrvačnosti a přijímá svůj osud s fatální paralýzou, která vede pouze k destrukci. Metaforou zla je mrtvá stařena, kterou přes sérii více či méně absurdních pokusů, nelze odstranit. Charmsův výsměch zrůdné sovětské moci je cestou, jak alespoň trochu porozumět pochroumané a tragické ruské duši...

Taneční inscenace odehrávající se v období romantismu, tedy v období plném vznešených ideií, které racionalitu nahrazují fantazií. Tuto iracionalitu se snaží transformovat do současnosti a možné budoucnosti. Snaha odpoutat se od současné celosvětové krize, opustit racionalitu v neracionálním světě, bude nutně cestou do temnoty. Temnoty, ve které chceme nalézt možnosti štěstí...

Inscenace, navazující na úspěšný česko-islandský divadelní projekt „Skugga Baldur“, zabývající se svobodou a nezávislostí jedince, který svou „jinakost“ přijímá jako přirozenost a možnost žít jako autonomní lidská bytost, bez ohledu na hodnocení a soudy okolí. Divadelní adaptace románu odehrávajícího se v Rejkjavíku v posledním roce 1. světové války. Islanďané slaví vítězství staletého boje o nezávislost, zároveň však vypuká epidemie španělské chřipky a vybuchuje sopka Katla. V tomto hraničním momentu se setkávají dívka Sól (Slunce) a osamělý chlapec Máni (Měsíc), jehož osud určuje sexuální orientace i chybějící rodinné zázemí. Jejich platonický, ale intenzivní a osudový vztah odkrývá obrácený a propojený mužský a ženský princip obsažený zároveň ve dvojjediné bytosti. V Rejkjavíku také vznikají první biografy, při filmových projekcích Máni nachází útočiště a objevuje svou vášeň k filmu...

Autorský projekt vycházející ze života a díla americké básnířky a prozaičky Sylvie Plath. Z jejího nevelkého díla je zřetelně patrná potřeba vyslovit svůj osud ve světě, který ji obklopoval. Plath nabízí světu intimní zpověď ženy, která se rozhodla, že je / bude umělcem. Toto rozhodnutí má mimo jiné svou naivně trucovitou podobu, která obnažuje skutečnost, že skuteční umělci se málokdy jako umělci rodí. Ve své poslední tvůrčí fázi je pak jasně patrný tragicky vyhrocený konflikt mimořádně zranitelné mladé ženy s podmínkami, v nichž se ocitla, z nichž psala, a na které se pro svou hypersenzitivní povahu nebyla s to adaptovat...

Jevištní esej inspirovaná texty francouzského filosofa a sémiologa Rolanda Barthesa (1915-1980). „Fotografie neříká nutně to, co už není, ale pouze a najisto to, co bylo. Jednou jsem od jistého fotografa dostal svůj snímek, a ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem byl fotografován; zkoumal jsem kravatu, svetr, abych zjistil, v jaké situaci jsem je měl na sobě; marně. Protože to však byl fotografický snímek, nemohl jsem popírat, že jsem tam byl (i když jsem nevěděl kde). Toto zakřivení jistoty a zapomenutí mi způsobilo závrať a ,detektivní‘ úzkost, šel jsem na výstavu fotografa jako bych odcházel na vyšetřování, abych se konečně o sobě dozvěděl něco, co už jsem nevěděl.“

Autorský projekt vycházející z díla německého spisovatele a dramatika Wolfganga Borcherta (u nás nepříliš známého), který se jako jeden z prvních německých autorů otevřeně vyjadřoval k tragickým událostem a traumatům spojeným s 2. světovou válkou. Borchertův člověk, mladý zhrzený hrdina, se vrací s nevyhojitelným vnitřním zraněním, nemůže v sobě zaplašit děs z války. Zpřetrhala v něm všechny jeho ideály a sny, stala se mu destruktivním prožitkem. Rytmus jeho řeči je koktavý, skoro jako by zapomněl mluvit. Jeho myšlenkám schází logická vazba, zničené nervy absurdně reagují na vnější podněty. Tento stav ústí nakonec v pocity bezpředmětného strachu a úzkosti...