Heinriche

Paní Macháčková až mrazivě přesně ztělesňuje osobu Goebbelesovy sekretářky Brunhilde Pomsel. Úžasná mimika, práce rukou i způsob řeči předávají divákovi takřka autentický zážitek, jaký nejspíše měli reportéři, kteří s paní Pomsel v jejích 103 letech zaznamenávali její vzpomínky...
Hra, v podstatě úžasný monolog, ač adresně hovoří o konkrétní historické době, osobách a situacích, je naprosto nadčasová a, bohužel, platná i nyní.
Velmi silný prožitek, probouzející zamyšlení se nad sebou samým, nad svými i společenskými postoji. Cítíme zlo, i když jej sami přímo nepácháme, ale mlčky tolerujeme? Zavíráme oči? Nezúčastněně proplouváme?

Krásně plynule ?šlapající? konverzačka, držící diváky v pozornosti a ve snesitelném napětí po celé představení. Použité ?lekačky? jsou prima, ale dají se přežít bez následné intervence psychologa. :o) Je dobré si všímat i zdánlivě nepodstatných detailů, ale stejně asi rozuzlení neodhalíte! ;o)
A možná se v některé postavě najdete jak ve způsobu vystupování, tak v náhledu na tzv. nemožné a iracionální.

Perfektní konverzační hra s od začátku čitelně hrozícím katastrofálním vyústěním. Manželské páry, přehrávající a stavějící se do lepšího světla, postupně popouštějí uzdu svým animozitám a následně, "řádně posilněni" alkoholem, předvedou brilantní emoční exploze, dehonestace a citové obraty k "ne/přátelům" a zase zpět.
Z první řady jsme si náramně užívaly nejen obrovské nasazení a scénické nápaditosti, leč i mimiku a grimasy aktérů. Žádné hluché místo, divadlo "šlape" až do úplného zničení všech možností dohody.
Někdy zde kritizované použití vulgarismů považuji za zcela vyvážené a přesně odpovídající gradující se situaci. Občas jsme takoví.

Zcela strhující dialog dvou osobností s různými, leč hluboce promyšlenými světonázory.
Střet dvou výsostně inteligentních pánů, střet světů těchto mužů? Skvělým textem lehce zaznívá i židovský kontext, který dodává jemný humor v podstatě neveselé situaci střídání generací v sice fiktivním, leč zcela věrohodném dialogu.
Obsazení geniální ? pánové Rímský a Finger jsou zde naprosto důvěryhodní a opravdoví?

Počáteční absurdně humorná situace se, postupným rozkrýváním skutečností z minulosti, velmi brzy změní v drama, kde není pozitivních postav.
Osoba slavného dirigenta, prchajícího před svým svědomím, v podání pana Rímského, se postupně proměňuje z arogantního muže, užívajícího si svého společenského výsluní až po shrbeného do kouta zahnaného slabého starce.
Druhý hrdina, který by z titulu věci mohl mít sympatie publika, v podání pana Fingera, je velmi brzo tak dokonale odpudivý a slizký, že se celá situace jeví morálně bezvýchodnou.
Nádherná ukázka toho, že nic není černobílé a že si všichni neseme svůj kříž?