Z tiskových konferencí

Hranice v sexu a vztazích a pravdu v případech znásilnění bude hledat Činoherní klub v nové inscenaci KONSENT. Jelikož téma hry může vybudit konotace extrémní povahy a nejednoho diváka asi i vyděsí, je zapotřebí hned na úvod uvést na pravou míru, s jakým žánrem se setkáte. Křehkého a aktuálního tématu britská dramatička Nina Raine se dotýká skrze tragikomedii, která demonstruje, že si nemůžeme být jistí ničím, zejména sami sebou ne. O tom, jak se běžně vzájemně nenápadně znásilňujeme, drobně se nutíme a z různých důvodů ohýbáme, děláme kompromisy, a možná si to vůbec neuvědomujeme. A o tom, že pravda může mít víc verzí, a přitom nebýt lží.

v tragikomedii Konsent uvidíte Vojtěcha Kotka, Ladu Jelínkovou, Ondřeje Nováka,
Sandru Černodrinskou, Martu Dancingerovou, Elizavetu Maximovou a Ondřeje Rychlého

Hru KONSENT (CONSENT) napsala Nina Raine pro Národní divadlo v Londýně. Inscenaci režíroval Roger Michell a premiéru měla v dubnu 2017. Po roce se pak ve stejné režii, ale v podstatně obměněném obsazením přesunula inscenace na West End do Harold Pinter Theatre. Český překlad Šimona Dominika vznikl na zakázku Činoherního klubu. Jedná se o českou premiéru hry i autorky. Představí se v ní Ondřej Rychlý, Marta Dancingerová, Vojtěch Kotek, Sandra Černodrinská, Ondřej Novák, Elizaveta Maximová a Lada Jelínková.

Ondřej Rychlý, Marta Dancingerová

Hlavními postavami hry KONSENT je parta kamarádů, z nichž čtyři jsou právníci, kteří jsou přesvědčení, že to, co řeší u soudu, by se jim v běžném životě a vztazích nikdy nemohlo stát...
Zároveň s případem znásilnění, který se dostal před soud a na kterém se dva z nich podílejí – jeden jako žalobce (Vojtěch Kotek), druhý jako obhájce obžalovaného (Ondřej Rychlý), sledujeme jejich setkání a vztahy, které se zdají být dokonalé jenom na první pohled, ve skutečnosti jsou mnohem komplikovanější. Hra umně pracuje s různými úhly pohledu na stejné situace a s přeléváním sympatií diváků mezi postavami.
Případ znásilnění je nejasný. Klíčovou svědkyní žena, jejíž život a svět je na hony vzdálený tomu jejich. Je ale úplně vyloučené, že by se něco podobného mohlo stát jim, když si svléknou talár a přijdou domů? Je správné mít tajemství, a je možné je nemít? Jak velký je prostor mezi pravdou a lží, a máme právo nevypovídat? Jak různě se důkazy jeví v různém světle? A jak dobře známe svého partnera? Je potřeba jasně vyjádřit souhlas, nebo stačí, když neřekneme ne? Systém a pravidla jsou v pořádku, dokud se na té druhé straně neocitnete právě vy…

Vojtěch Kotek

„Hru jsem před pár lety viděl v Londýně a absolutně mě nadchla, dlouho jsem se nesetkal s tak dobře napsaným současným textem s natolik plastickými a proměnlivými postavami,“ vidí KONSENT jako dobrou volbu překladatel a režisér Šimon Dominik. „Ve finále jsme se rozhodovali mezi dvěma různorodými – a dobrými – texty, které by do repertoáru Činoherního klubu mohly patřit. Ale jsem rád, že je to právě KONSENT. Dotýká se tématiky, která je aktuální, a ve dnech, kdy zkoušíme, ještě aktuálnější, víc rezonuje ve veřejném prostoru. A kromě toho je nám všem blízký generačně. Stalo se mi to ne úplně, ale skoro poprvé, že máme plus mínus jednogenerační obsazení a zabýváme se něčím, co žijeme a co se nás bezprostředně dotýká. Ta hra je svým způsobem o nás, o naší generaci, a věnuje se tématům, která všichni řešíme. A nejsou to jenom sexuální témata, ale vůbec vztahová – co se týče soužití, chování. Dotýká se to nás všech a každého jinak. Máme tady herce, kteří jsou rodiči, i herce bezdětné, ti rodiče mají děti různého věku. A co se týče dalších hlavních motivů hry, každý k nim zaujímáme nějaké stanovisko, buď jsme je přímo, nebo nepřímo zažili. A to je, myslím, na tom celém zajímavé. Nemusíme používat tolik empatii, což je mimochodem jedno z témat hry, abychom se vciťovali do něčeho, co je nám vzdálené. Ale opravdu řešíme věci, které jsou naše.“

KONSENT se dotýká i nejednoznačných definic znásilnění či sexuálního obtěžování v právních systémech nebo odlišného společenského vnímání těchto činů. Lidskoprávní organizace mají za to, že definice znásilnění by měla být v trestním zákoníku založena na absenci souhlasu. Tvůrci doufají, že i přes rozdíly mezi britským a naším právním systémem, hra bude srozumitelná a sdělná i pro českého diváka. Na otázku, co by vzkázala divákům, kteří KONSENT uvidí v Činoherním klubu, Nina Raine odpovídá: „Jenom snad, že doufám, že hra vyvolá debatu o těchhle otázkách! Nesmíme se o nich bát mluvit.“

Elizaveta Maximová

Ambicí inscenace tedy je upozornit na přehlížené, často zpochybňované téma, jehož projevy dost možná kolem nás vidíme. Diskuze už hýbou veřejným prostorem a téma se dostává i do uměleckých uchopení. „Tato hra, v kontextu současné dramatiky mimořádná, má v sobě spoustu témat, některá jsou méně zjevná. V jejich hierarchii mě nejvíce zajímají aspekty partnerských vztahů: jakým způsobem lidi spolu ve vztahu komunikují, jak se přibližují, nebo oddalují, jaké jsou mezi nimi pravdy, nebo lži. Zajímá mě cokoli, co se týká dynamiky partnerských vztahů, které mohou, jak to tak bývá, procházet různými zkouškami…,“ říká Šimon Dominik a zdůrazňuje, že hra vlastně není o právních nuancích. „Případ je tam jen krátce, jenom jedna scéna u soudu. …Měli jsme odborného poradce, který nám vysvětloval rozdíly mezi naším právním řádem a jak fungují soudy v anglosaském světě. Základní rozdíl jen ten, že u nás rozhoduje soudce, nebo samosoudce, nebo senát, tam poměrně početná porota, a proto tam stoupá role advokátů, kteří z procesu dělají trošku divadlo…“

na tiskovém setkání v Činoherním klubu

„Nás jako herce nakonec nejvíce zajímalo, zdali se profese nepropisuje do jejich osobních životů. Vždyť jsou vyzbrojeni věděním, jak klást otázky, aby se dostali tam, kam chtějí,“ zamýšlí se Vojtěch Kotek. „Hra divákům předestře několik rozdílných charakterů, partu lidí se zcela odlišným vnitřním nastavením, ale i to, jak se právničina do jejich charakterů promítá. Vrství také otazníky, co je pravda, co lež, v čem je spravedlnost. Je pomsta dobrá, nebo špatná? Hra skrze všechny ty postavy nastavuje divákům velké zrcadlo. Ukazuje i bumerang, který se člověku vrátí, když někoho začnete mlátit klackem.“

„Autorka mění perspektivy. S různými pohledy na postavy hra pracuje velice vědomě. Fandíme jim do určité chvíle, ale pak se to najedou otočí. Snadno přejdeme na druhou stranu sympatií, když se dovíme nějakou informaci…,“ dodala dramaturgyně inscenace Markéta Kočí Machačíková. Což už je něco, co má obecnou platnost.

Marta Dancingerová, Lada Jelínková, Elizaveta Maximová

Herci vzkazují: „Sranda to asi bude…asi jako život. Nesmějeme se lidem v absurdních situacích. Co tu hru dělá vtipnou, je to, že je v ní obsažen punc opravdového života. Její postavy jsou vrženy do situací, které si nejspíše s něčím spojíte. S tím, co někdo z vašeho okolí zažil, nebo to znáte z vyprávění. Možná právě taková propojení ten smích vyvolají.“
Nad tím ovšem visí jedna z replik hry: „Nikdy nebudeš vědět, jaký to je, dokud se to nestane tobě.“ A ano je ano. Ne je ne. Nebo ne?

zpracoval + foto: Michal Novák