Z tiskových konferencí

První titul nové divadelní sezony Městských divadel pražských, Krále Leara, uvede inscenační tým režiséra Petra Svojtky. V titulní roli prchlivého starce, který se v bouři vztahů, živlů i citů ocitá na pokraji šílenství a teprve tehdy dochází k trpkému poznání o neuchopitelném smyslu všeho pozemského úsilí, se představí Jan Vlasák. Děj jedné z nejznámějších tragédií Williama Shakespeara ústí do strašlivého obrazu rozpadu světa, jehož řád byl rozvrácen. Proto bývá hra často uváděna v krizových dobách – nese totiž poselství o naději spatřované ve zmoudření a obrození zkažené společnosti. To je také jedním z důvodů, proč hru uvádí současná Městská divadla pražská jako stěžejní titul nové divadelní sezony.

„Nechtějte po mně rozvádět téma hry, její myšlenky nebo náš pohled na Leara, za nás ať raději hovoří inscenace,“ skromně poznamenává režisér inscenace Petr Svojtka. „Místo toho uvedu několik důvodů, proč jsme se rozhodli zpracovat právě tuto Shakespearovu tragédii. Sezonou se budou různě proplétat dvě dramaturgické linky, které nás zajímají. První z nich je téma rozpadu rodinných vztahů a druhou bychom se pokusili reagovat na pyšnou společnost kolem nás. Lear je nepokorný ve vztahu k jiným lidem, ve vztahu ke světu, k jeho řádu, k přírodě. Takový životní postoj je, myslím, jedním ze symptomů doby. Mluví se dnes hodně o lidech pyšných, bohorovných, ješitných, osobně si proto myslím, že Král Lear nabízí téma velmi rezonující. Hezké české přísloví ´pýcha předchází pád´ právě v této tragédii nabývá apokalyptických rozměrů! My však v této hře nevnímáme tolik její politický rozměr, ale v první řadě ji čteme jako velkou rodinnou tragédii. Zásadním důvodem pro uvedení Leara je samozřejmě také to, že máme v osobnosti a hereckých zkušenostech Jana Vlasáka ideálního představitele pro titulní roli.“

Jak komentuje Leara představitel hlavní role Jan Vlasák? „Krásná hra o zmoudření, ke kterému ale nemůžete dospět...“ Vedle to známý herec přidal vzpomínku, jak někdy ve svých 15 letech viděl na jevišti Národního divadla v této roli Zdeňka Štěpánka. Silný dojem přetrval, i když jinak si na detaily představení nepamatuje.

Inscenace Krále Leara tedy bude významnou premiérou ještě z jednoho důvodu – na scéně Divadla ABC dosud nebyla inscenována žádná Shakespearova tragédie, jak potvrzuje dramaturg Jiří Janků: „Lear pro nás znamená překročení Rubikonu. My víme velmi dobře, jaké naše divadlo má genius loci, je spojené zejména s komediálními žánry. Ale my chceme jít i jinými cestami. Navíc jako první uvedeme hru v překladu Jiřího Joska.“

„Jazyk (na rozdíl od tématu) stárne, tak snad je dobré, když vznikají nové překlady na divadle již zaběhlých her. Stáří se nachýlilo, tak jsem se pustil do Leara,“ s nadsázkou (nebo možná bez nadsázky?) říká překladatel Jiří Josek. „Byla to úžasná práce, při níž jsem se dověděl i mnohé o sobě. Hra otevírá místa, která v sobě jednou nalezne zřejmě každý, kdo má rodinu... Překladů Krále Leara existuje mnoho, mou ambicí však není, aby ten můj byl srovnáván s předchozími, konfrontujte mě pouze s originálem!“

zleva Jiří Janků, Jan Vlasák, Jiří Josek, Petr Svojtka, Ondřej Zajíc, Věra Mašková, Petr Štěpánek

Druhou premiérovou novinkou na repertoáru Městských divadel pražských bude černá komedie Gabriela Dagana Vražda jako poznaná nutnost. Je to absurdní hra o světě, který ztratil veškeré zábrany, a pod vlivem všudypřítomných médií se smířil s absurditou jako všední záležitostí, je plná bizarních, bláznivých situací a překvapivých point. Premiéra se odehraje na scéně Divadla Rokoko v režii Ondřeje Zajíce.

„My na rozdíl od týmu, který připravuje Leara, jdeme k apokalypse lehkým krokem,“ usmívá se režisér Ondřej Zajíc. „Uvedeme hru pro příznivce žánru černé komedie, bude to taková, jak říkám, morbiďárna. Potkávají se v ní smrt a humor. Text Gabriela Dagana se nebojí dělat legraci z tabuizovaných témat, snad proto, že autor sám během svého života prožil řadu krutých okamžiků, především v koncentráku. Hra nabízí originální pohled na téma rodinných vztahů, na té jejich mikroúrovni, což je právě tím styčným bodem s naší dramaturgickou koncepcí sezony.“

„Gabriel Dagan, vlastním jménem Pavel Fischl, napsal vtipnou hrou o tom, jak se běžní, na první pohled ničím výjimeční lidé, jakožto dokonalí konzumenti úspěšného života, snadno a nevědomky chytají do marketingových pastí, aniž by dokázali domyslet důsledky takové manipulace. Jeho bláznivá komedie o vážných věcech, ztrátě hodnot a kritérií, při níž občas zamrazí, nás může prostřednictvím humoru očistit a snad i trochu přibrzdit dřív, než se absurdita, situovaná do blízké budoucnosti, stane realitou,“ říká o chystané inscenaci Městských divadel pražských dramaturgyně Věra Mašková a připomíná, že stejně jako u jiných absurdních her by se měla katarze dostavit mimo jeviště, v myslích samotných diváků. „Důležitá je základní situace: U dveří jedné středostavovské paničky zazvoní cizí muž. Majitelka bytu se ho snaží zbavit s tím, že nic kupovat nechce. Záhy ale zjistí, že nezvaný host přišel proto, aby zabil jejího manžela. Absurdita téhle hry začíná tehdy, kdy žena pozve vraha dál,“ prozrazuje režisér Ondřej Zajíc a doplňuje, že tento dialog je určující pro celou inscenaci. „Hra je fikcí o konzumní totalitě. Rozehrává základní výchozí situaci do krajnosti a ukazuje, co se může stát lidem, kteří se stanou zmanipulovaným stádem.“

Na diváky čeká hra plná situačních i verbálních gagů, při kterých ale mrazí. Násilí je běžné, násilí je dostupné, násilí je fenomén nebo dokonce známka prestiže. Stojí-li lidé před jediným úkolem, tj. přežít den v pohodlí, společnosti hrozí vyprázdněnost a nebezpečí vzniku zvrácených pohledů na život, ne-li zrod nové diktatury, která onomu „životu“ dá „vyšší smysl“. Před tím vším autor, který zemřel v Izraeli před čtyřmi lety, varuje. Není bez zajímavosti, že černá komedie Vražda jako poznaná nutnost v překladu Doris Grozdanovičové měla světovou premiéru v roce 1991 v Praze. Tehdy v Divadle E. F. Buriana v roli Paní Guterové zazářila Blanka Bohdanová.

-mys-