Z tiskových konferencí

Komedii Dva vznešení příbuzní Shakespeare psal v zimě na přelomu let 1613 a 1614, ale tiskem vyšla až roku 1634. Stejně jako Perikles ani tato hra nebyla zařazena do prvního vydání Shakespearova souborného díla. O autorství hry vedli shakespearovští badatelé dlouhá léta spory. Většinové mínění se nakonec ustálilo na názoru, že hru napsali William Shakespeare a jeho mladší současník John Fletcher. Všeobecně se má za to, že Shakespeare je autorem prvního a pátého jednání (obtížnější, rétoricky složité pasáže), zatímco Fletcher napsal ostatní, které se vyznačují přímočařejším komediálním stylem.
Česká premiéra poslední hry, na níž se podílel William Shakespeare, je svým způsobem událostí. Jde totiž pravděpodobně i o vůbec první uvedení ve středoevropském regionu.

„Skutečně premiéru Dvou vznešených příbuzných vnímáme jako událost. Nestává se často, aby něco z Shakespearova díla bylo uvedeno poprvé. Je v tom i jistý paradox,“ poznamenal Michal Dočekal, šéf činohry Národního divadla.

„Hra tvoří pozoruhodný celek, který je nabitý nádherným textem, dějovými zvraty, vtipem i tragickou ironií osudu. Současně je tato komedie i hyperbolizací divadelního vnímání reality. Naše úprava inscenace ctí původní text a drží se jeho tragikomického cítění situací. Znalci nepochybně v textu rozpoznají velmi mnoho motivů a postupů známých z předchozího Shakespearova díla,“ uvádí nový dramaturg Národního divadla Martin Urban.

Martin Hilský je v jistém smyslu rekordmanem. Je autorem českých překladů všech 38 her Williama Shakespeara! „Ale jako rekord to vůbec neberu. To spíše teď čekám, kdy se dostaví absťák...,“ směje se profesor Hilský a pokračuje zamyšlením: „Hra Dva vznešení příbuzní krásně zapadá do Shakespearových pozdních romancí, zejména je fascinující to, jak hra je plná motivů z děl předchozích. Každý je při sledování inscenace jistě najde. Dalším lákadlem pro mě jako překladatele byla neustálá konfrontace vysokého a nízkého stylu a posun starého renesančního tématu o konfliktu přátelství a lásky k poměrně absurdnímu vyznění. Text mě fascinoval až iluzivním pojetím. Síla iluze přitom vychází z motivu šílenství, které je kombinováno se situační groteskou. I stylem se pomalu začíná uchylovat k žánru divadla masek.“

„Ano, je to spektakulární hra. Je na ní znát, že vznikala v době, kdy divadlo se láme do jiné epochy,“ říká „objevitel“ nehraných Shakespearových her režisér Ivan Rajmont (vzpomeňme např. na jeho inscenace Cymbelína či Tita Andronika). „Její poselství by se dalo shrnout do věty, že jediná naše jistota je, že vše je nejisté. Tím se tragikomicky zdvojují snad všechny situace.“

„Možná při sledování hry zažijete zvláštní pocity. Když si začnete myslet, že na jevišti se odehrává tragédie, velmi rychle znejistíte, zdali to není trochu jinak. A tak se to střídá po celou dobu. Hranice mezi láskou a smrtí je v ději opravdu tenká, veškeré proměny nálad se mění ve vteřině. Tento text sice těžko může získat nálepku exkluzivní aktuálnosti, nicméně jde o hru velmi (až karnevalově) živou, jde po smyslu a nesmyslu naší existence, akorát v drsném komediálním stylu. Vedle toho připomíná ono známé memento mori, o pomíjivosti pocitů i lidského bytí. Rozhodně na jeviště nepřinášíme nějaký muzeální kousek,“ dodal Martin Urban.

„Hru Dva vznešení příbuzní opravdu nechápejme jako kuriozitu. Spíše jako hru vzácnou. Divadelní svět ji samozřejmě již dávno objevil, i když – pravda – jako jednu z posledních. S velkým zájmem se hrála např. ve Stratfordu nebo dokonce v Japonsku. Ani se nijak nezdůrazňují či neodlišují pasáže Shakespeara a Fletchera. I pro mě z technického hlediska nebyl důvod oba styly nějak rozlišovat. Když překládám, snažím se být věrný předloze a nechat se dejme tomu unést obrazností textu. Navíc ono není úplně stoprocentně jisté, které pasáže opravdu patří Shakespearovi a co psal Fletcher. V každém případě jde o celek,“ zdůrazňuje Martin Hilský.

„Z toho, co jsme slyšeli, je patrné, že inscenátoři a herci neplnili jen tak něco ve smyslu zadání či námezdného úkolu ze strany Národního divadla, které chce zrovna tohle uvést. Inscenovat Dva vznešené příbuzné vyžaduje obrovský tvůrčí přínos. Je to pro nás velká výzva,“ uzavírá Michal Dočekal.

V inscenaci, která bude hrána scéně Stavovského divadla, se představí i dva noví členové činohry ND: Vojtěch Dyk a Pavla Beretová.