Z tiskových konferencí

Další motto, které tvůrci nové inscenace Divadla v Dlouhé divákům předkládají, je, že Macbeth je hra, která má diváky zburcovat. Ukazuje život v jeho nejbrutálnější a cynické podobě, a tak klade závažné otázky. Pokud máte chuť na něco hezkého, měli byste okamžitě odejít z divadla...

„Macbeth je nepříjemná hra,“ uvádí dále ve své studii v programu k inscenaci překladatel Jiří Josek. „Odehrává se kdysi dávno kdesi daleko, pohybují se v ní tajemné nadpřirozené postavy a ještě tajemnější lidé, kteří sotva mohou vzbudit naše sympatie. Jen zpětně si ale uvědomíme, že se vlastně všichni chovají docela pochopitelně a racionálně. Macbeth nám připomíná naše slabosti a klade znepokojivé otázky po tom, jestli je člověk zodpovědný za své činy jen sám sobě, anebo zda existuje něco v něm, nad ním či pod ním, co ho přesahuje.“

Je už nepsaným zvykem, že poslední inscenaci sezony v Divadle v Dlouhé připravuje hostující režisér. „Naší snahou vždy bylo, aby to byli ti nejlepší. V poslední době jsme se zaměřili na mladší režiséry, po Jiřím Havelkovi je to letos Jan Mikulášek. Jsem rád, že se podařilo domluvit tuto spolupráci, a jak jsem měl možnost pozorovat při zkouškách, herce práce s ním velmi bavila (i když zkoušení Macbetha bylo daleko náročnější než u jiných inscenací),“ uvedl Štěpán Otčenášek, dramaturg Divadla v Dlouhé.

Jan Mikulášek

Kdo měl možnost vidět ostravské či brněnské inscenace Jana Mikuláška, se i v Dlouhé může těšit na ne zcela obvyklé vidění tématu a režisérův osobitý styl. Jan Mikulášek svou inscenaci přiblížil takto: „Macbeth v dnešní době by mohl svádět vyprávět ho o současných globálních problémech, o tyraniích 20. století, racionálních konfliktech, protože ty motivy tam jsou. My ale především vidíme existenciální příběh člověka, který udělal velkou, nenapravitelnou životní chybu. Nás zajímá, co to je žít s takovým pocitem viny. Příběh o Macbethovi je ale také příběhem člověka, který se zpočátku cítí nedoceněn, ponížen – to je další velké téma! Jak s takovým ponížením zacházíme, jestli si to kompenzujeme na ostatních, nebo zdali se s tím vůbec umíme vyrovnat. Nejde nám o tu rovinu agresivního vojáka a jeho řeznické manželky, snažíme se pohled na tu dvojici znejednoznačnit. Naším cílem proto je co nejvíce smazat pohádkovou rovinu a vystavět děj tak, aby nás neustále nutil k úvaze, jestli náhodou bychom nebyli schopni udělat něco podobného, co udělal Macbeth a jeho žena, jestli náhodou nemohou nastat okolnosti, které nás dovedou k činům, které již nelze vrátit zpátky. Náš Macbeth v podání Jana Vondráčka je docela elegantní, charismatický, jemný člověk. A Lady Macbeth hraje křehká Klára Sedláčková...“
(Volba obsazení Jana Vondráčka do role Macbetha byla hned jasná. Úplně hned..., jak s šibalským úsměvem podotýkají tvůrci.)

Marta Ljubková, která se podílí na dramaturgii inscenace, k tomu dodala: „Relativizaci, co je dobro a zlo, máme i v koncepci vedlejších postav. Často se Macbeth vykládá, jako že je konfliktem s dobrem čistého světa okolo. V naší inscenaci se tomu vyhýbáme. Celá ta suita vedlejších figur, která Macbetha a jeho ženu obklopuje, je v našem pohledu stejně potenciálně zlá či nebezpečná. Macbeth byl jen v pravou chvíli na pravém místě a využil toho, jako by toho využil kdekdo jiný. Každý má charakterní skvrnu...“

„Pod tíhou vědomí činu se náš Macbeth propadá do zvláštního světa, kdy se mu začíná stírat rozdíl mezi tím, co je objektivní a co subjektivní, co reálné a co snové. Tím jsme se nechali trochu unést, a tak druhá půlka asi bude připomínat horečnatý sen. Ačkoli příběh je a musí být postaven na realitě, naší snahou je představit hru a její téma spíše v abstraktní rovině. Platí to i pro postavy čarodějnic, které se často tematizují, hledá se pro ně nějaký výklad. Vydali jsme se opačnou cestou, od konkretizace k abstrakci, což posilujeme výtvarnem nebo hereckou stylizací. Chceme vystavět motivy tak, aby nebylo jednoznačné, jestli je to realita, představa nebo snad horečka,“ říká Jan Mikulášek.

Tvůrci také zmírnili obavy z délky představení. Kráceno bylo přibližně o třetinu, došlo i na slučování figur, ale to je u inscenování Shakespeara normální.


Jistě jste již zaznamenali, že Divadlo v Dlouhé nezahájí v září novou divadelní sezonu, v pořadí již patnáctou, tradičně. Připomene si tak trochu „popovodňový provoz“, neboť část repertoáru bude uváděna v náhradních pražských divadlech (Divadlo pod Palmovkou, Švandovo divadlo, Divadlo ABC) a dále na mimopražských zájezdech. Důvodem je rekonstrukce objektu, v němž divadlo sídlí. Ta má probíhat více jak rok, avšak po dohodě s majiteli budovy bude divadelní provoz umožněn již od druhé poloviny listopadu. Snížený komfort se diváků dotkne pouze při příchodu do divadla v přilehlých pasážích. Podle slov ředitelky Divadla v Dlouhé Daniely Šálkové se rekonstrukce objektu soukromým investorem netýká prostor divadla! Dojde jen na opravu či výměnu jevištních technologií, změní se prostor pro skladování dekorací (bude vytvořen nad jevištěm, nyní je vzadu za hledištěm), divadlo též konečně získá místo pro zkušebnu a také budeme chodit pro vstupenky o kus vedle, neboť stávající pokladna změní svou polohu. Z výše nastíněných důvodů se na podzim bohužel nemůže uskutečnit oblíbený festival „nejen pro teenagery“ 13+.

-mys-