Počet komentářů: 0
Nový komentář

Za oponou

Lakota Harpagon v jedinečném obsazení
[vydáno: 18.3.2018]
Po dvou skvělých shakespearovských inscenacích, Benátském kupci a Králi Learovi, se na jeviště Městského divadla Brno vrací bard českého divadla Boleslav Polívka, tentokrát v postavě Harpagona ve slovutné francouzské komedii Lakomec.

Inscenace vychází z nového překladu Zuzany Čtveráčkové, režie a úpravy textu se zhostil Stanislav Moša. Oproti předchozím dvěma inscenacím s Bolkem Polívkou je koncepce tentokrát cíleně stavěna na „menší“ Činoherní scénu MdB, ačkoli komerční předpoklady této novinky hovoří proti tomuto řešení. „Není naším stylem sledovat jenom obchodní zájmy,“ říká Stanislav Moša. A zároveň prosí o trpělivost, k uspokojení diváckého zájmu (který je obrovský) bude potřeba odehrát více repríz.
S touto látkou se jako režisér nepotkává poprvé, v roce 1987 v tehdejším Divadle bratří Mrštíků (předchůdce dnešního MdB) inscenoval Lakomce s Pavlem Kunertem v hlavní roli.

Boleslav Polívka
Boleslav Polívka


„Jisté je, že jedno z nejslavnějších děl předního dramatika francouzského klasicismu baví již tři a půl století divadelní obecenstvo tím, jak bravurním způsobem předvádí, co všechno může přivodit chorobná posedlost penězi či náruživá závislost na mamonu. Velký mistr komických charakterů podává barvitý obraz nekonečných způsobů manipulace, klamu a přetvářky v nejintimnějším prostředí rodiny. Když jde o peníze, a o ty jde v této komedii až v první řadě, neplatí žádná pravidla slušnosti či úcty dětí k rodičům a rodičů k dětem,“ přibližuje důvěrně známá fakta o nadčasové hře dramaturg Jiří Záviš.

Ovdovělý lichvář Harpagon zasvětil život hamižnosti, jeho svět se zúžil na touhu držet, vlastnit, akumulovat. Lakota je u něho neřestnou vášní, kterou omezuje své děti – syna Kleanta a dceru Elišku, o služebnictvu v jeho domě ani nemluvě. Umí peníze hromadit tvrdou lichvou i sebeodříkáním. Jeho děti neumějí nic, ale chtějí život žít a užívat, pokud možno s nataženou dlaní. Harpagonovo skrblictví v nich vzbuzuje nenávist a posměch – emoce o to silnější, o co více ve jménu chamtivosti otec manipuluje s jejich osudy: Elišku míní provdat za starého boháče Anselma, třebaže dcera miluje mladého Valéra, Kleanta oženit s bohatou vdovou, bez ohledu na to, že syn je zamilován do mladičké Mariany ze sousedství. Na sňatek s Marianou totiž pomýšlí on sám. „V tomto rodinném propletenci odhaluje Molière zhoubné důsledky Harpagonova egocentrického hamounství. To zejména natrvalo likviduje veškeré normální city: ničí nejen lásku otcovskou či lásku synovskou, ale i lásku vůbec, a jeho samotného vyřazuje z lidské pospolitosti. A jelikož ani ostatní postavy, Harpagonovi antagonisté, nejsou zrovna výlupky všech ctností, zanechává komedie i po pohádkovém (nebo snad ironickém?) happy endu jistou trpkost. V líčení mravů vystupuje Molière jako moralista, ovšem jako moralista, který nemoralizuje; zároveň zůstává komediografem poučeným komedií dellʼarte a starofrancouzskou fraškou. Lakomec je tak poněkud pesimistickou výpovědí o stavu lidského ducha a současně nabízí skvělou zábavu. Tím spíš, je-li titulní postava ztvárněna velkým komediantem – jako v tomto případě Boleslavem Polívkou,“ těší se Jiří Záviš.

Nedá se mluvit o námluvách divadla s Bolkem Polívkou. Záměr, že právě on na jevišti Městského divadla Brno ztvární Harpagona, je ohlášen dlouho a jen se čekalo na příhodnou dobu, kdy se vše potká jak v umělecké rovině, tak s časovými možnostmi jednoho z našich nejosobitějších herců.

„Ještě než jsme začali připravovat Leara, říkali jsme si, že Molièrův Lakomec by také stál za úvahu, oba dva nás tato látka také nesmírně zajímala,“ usmívá se Stanislav Moša. „Naše realizace bude v souladu s dobovostí, odpovídá tomu i scénografie Jaroslava Milfajta nebo krásné kostýmy Andrey Kučerové. Žádná aktualizace, ani posun času, pracujeme jen s euforií, energií a především kreativitou herců, kteří ke všemu přistupují, jako by hráli pod taktovkou velkého Molièra: každý dle svého citu, reaktibility na různé situace, dopředu ani nejsme na všem domluveni. Na jevišti se objeví dva „honící psi“ v postavách Stýbla a Tresky, Harpagonových sluhů (Jakub Uličník a Alan Novotný), kteří mají možnost vniknout do inscenace na různých místech a různě ji napadat či rozvětvovat, obohacovat ji o své klaunské výstupy, lazzi. Nebo naopak usměrňovat. *)
Prožili jsme nádherné, ale i dobrodružné období zkoušek, kdy mnoho času zabralo zkoumání replik, zdali ještě mají oporu v dnešním divadle. Skrze toto zkoumání jsme je buď pouštěli dál, a nebo je přetavovali do forem, které přinášejí jiný druh (soudobé) energie či (soudobého) osobnostního herectví. Naše inscenace by chtěla pokračovat v té nejlepší tradici odkazující na živé svobodné divadlo plné fantazie a kreativity. Krom toho, po tom learovském nákladu textu, navíc v blankversu, chtěl jsem Bolkovi poskytnout více svobody. A tak jsme k tomu textu přistoupili, ne že velmi volně, ale v souladu s tím, jak se divadlo tehdy hrálo.“


režisér Stanislav Moša
režisér Stanislav Moša


Lakomec je označován jako modelová komedie. „Jenže podle mě by nebylo správné to hrát jako čirou frašku, chceme se nad tím člověkem i zamyslet. Hrát Lakomce černobíle by bylo újmou na sdělení. Odpárali jsme řadu nálepek komedie dell´arte, abychom lépe znázornili obludnou hamižnost, zároveň i osamělost. A pozor, lakomství se tady netýká jen jednoho člověka a je to aplikovatelné na kohokoliv ze současnosti. Proto nechceme vytvářet jen jakési jevištní panoptikum, divák by měl vidět oblouk nad tím, jak se ty zásadní lidské vlastnosti nevyvíjí, ať se píše Molièrova doba, nebo rok 2018.“

Mimochodem, v Molièrově době byly běžné, přesněji povolené půjčky s 5% úrokem. Harpagon, když sečteme všechny ty jeho finty, jede v lichvě vyčíslené až 45 %.

Ale smát se budete… „Jinak bych Bolka k nám netahal,“ konstatuje Stanislav Moša. „Nicméně máme nastavené limity, kdy smích už by něco bořil. Musíme být na sebe přísní, i když pracujeme s přemírou vnitřní herecké radosti. Je to divadlo, které nemůže dělat každý, Bolek je neuvěřitelně bohem políbený. Ať se situace vyvine kamkoliv, umí reagovat způsobem, který je kouzelný, koncizní, hlavně v řádu věci a přitom obohacující samotného klasika.“

Scénář v programu bude, ale zřejmě se tentokrát rekordně odchýlí od toho, co uslyšíte z jeviště.

Boleslav Polívka to shrnul takto: „Jak řekl kamarád náš a obdivovaný Jirka Pecha: „Bolečku, taky kolikrát víš hovno, co tam řekneš? Někdo tomu říká improvizace!“
Příběh, všechny osy tam samozřejmě budou, nikdo z nás nechtěl, abychom Harpagona přebudovali na altruistu. Při zkoušení se mi jako nejdůležitější ukázalo to, jak Harpagon je sebezalíbený, jaký je to narcis velký. Haprpagon působí vlastně roztomile, i když je nemocně zlý a manipuluje. A nevidí, jako všichni, kteří trpí zvýšeným egem, důsledky svých činů. Umí přemýšlet, jak manipulovat, ale k jinému myšlení ustrojen není. Celkem hrůza tohleto, jen se rozhlédněme kolem sebe. Humor hry se tak dostává do jakéhosi oparu, je to smutně veselé, nebo vesele smutné… Tady jsem hledal klíč k mé teprve první molièrovské roli!“


Vedle herců již zmíněných dále na jevišti uvidíte Kristiana Pekara (Kleant), Svetlanu Janotovou (Eliška), Jiřího Macha (Valér), Dagmar Křížovou (Mariana), Alenu Antalovou (dohazovačka Frosina), Michala Isteníka (Harpagonův kuchař a kočí Jakub), Jana Mazáka (Kleantův sluha Flok) a Zdeňka Junáka (Anselm).

*) soudě dle zhlédnuté premiéry z tohoto záměru zřejmě sešlo (pravděpodobně z časových důvodů, inscenace má ke třem hodinám)

.....
foto: Michal Novák



Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.