Z tiskových konferencí

Magické příběhy
vydáno: 6.3.2013
Městská divadla pražská využila prostory svých obou scén k paralelnímu zkoušení dvou inscenací, které se dočkají premiér krátce po sobě. V Divadle Rokoko se blíží premiéra svérázné adaptace Čapkových povídek s názvem Věštkyně, vraždy a jasnovidci. Tu pro divadlo připravil a režíruje Arnošt Goldflam, který se inspiroval příběhy z Povídek z jedné a druhé kapsy. V Divadle ABC jde do finále příprava inscenace Sen čarovné noci. Tato známá klasická poetická komedie o rozmarech lásky a noci plné divů, které se možná staly a možná pouze zdály, bude uvedena v novém překladu Jiřího Joska a režie se ujal umělecký šéf Městských divadel pražských Petr Svojtka.

Magické příběhy s tajemstvím někdy až hororovým, jindy úsměvným, trochu detektivní, trochu legrační, trochu nostalgické, to jsou Čapkovy Povídky z jedné a druhé kapsy. Pro mnoho z nás povinná školní četba, ale na divadle to ještě nikdo nikdy neuvedl. Až Arnošt Goldflam přišel s myšlenkou jevištní podoby. Nutnou podmínkou ovšem bylo, že nesmí jít o divadlo laskavé, to Arnošt Goldflam k smrti nemá rád. V Čapkově předloze však objevil tóny tajemnější a temnější, takže byl velmi spokojen. „A tak jsem se pokusil asi z pěti povídek, kde se vyskytují ty různé záhadné postavy, jako jasnovidci, věštkyně a také vrahové, udělat souvislý příběh,“ přibližuje Arnošt Goldflam. Děj především zarámuje postava Pána Boha, vševědoucího a shovívavého. „Spojil jsem Boha z povídky o vrahovi Kuglerovi a inspiraci, kterou mi dala báseň Františka Listopada, která mluví o unaveném bohu. Vyšla mi postava boha, který nečíhá za rohem, až uděláme nějakou lumpárnu, aby nás potrestal, káral, nebo i předem varoval. Banálně řečeno, dá se přirovnat k číšníkovi v hospodě, který vám servíruje, co si přikážete, a spočítá vám to až nakonec.“

Arnošt Goldflam
Arnošt Goldflam


Adaptace hodnotných literárních děl minulosti jsou jednou z dramaturgických linií, kterým se Městská divadla pražská dlouhodobě věnují, protože je záměrem dramaturgie divadla připomínat si, co tvoří naši národní identitu. Věra Mašková k převedení skvostu české literatury na jeviště uvedla: „Myšlenka Arnošta Goldflama vyjít z Povídek z jedné a druhé kapsy byla velice inspirativní. Jsou to Čapkovy rané práce, nesou jeho filozofii, která je fascinující a zároveň velice jednoduchá a přístupná nejširšímu diváckému spektru. Panu režisérovi se podařil v roli autora vytvořit svébytný divadelní tvar, který je rámován motivem posledního soudu, kde jsou zvažovány lidské skutky a činy. Retrospektivně se vracíme zpátky na zem, abychom se podívali, jak vlastně celá ta situace probíhala, jaké měla příčiny, k čemu to vedlo. Většina z těch drobných epizod vede k velmi překvapivým rozuzlením. Takže je to věc, která má svůj humor, ale zároveň svou velkou závažnost...“

Hana Doulová
Hana Doulová (ztvární roli Kartářky)


Každý z příběhů Čapkovy předlohy nese v sobě nějaký centrální problém, určitou záhadu, tajemství, přitom Karel Čapek bral náměty z nejběžnějších, banálních věcí. Věra Mašková přiblížila další zajímavá fakta: „Psal to hodně lehkou rukou a svým způsobem si dělal legraci ze sebe, svých kamarádů, všímal si dobových soudniček. Kniha získala obrovskou popularitu - až na kritiku, která se v tomto případě na Čapka vrhla v jednotném šiku, prý „filozofie v bačkorách“, nedůstojná autora, který začínal být znám i ve světě.“

„Tady vidíte, jak každá dobová kritika je nejasnozřivá, nerozpozná budoucí kvalitu,“ pousmál se Arnošt Goldflam.

Přípravu inscenace bohužel provází řada komplikací, ať jsou to onemocnění nebo zranění, v případě Vasila Fridricha se dokonce jedná o pracovní úraz (způsobený v průběhu představení Želary, které už měly na svědomí i kotník Evellyn Pacolákové, ...ale i tak Želary všichni stále milují). O berlích se sice pohybuje velice mrštně, ale do inscenace pravděpodobně naskočí až v květnu. Roli Dr. Klapky tak narychlo nazkoušel také Jiří Hána.
„Osud se spikl proti nám. Kolega Fridrich se během našeho zkoušení změnil v robota (R.U.R.). Text zná a umělecky to jistě dotáhne. Vedle toho asi čtyři virózy, no my chodili s hlavou v dlaních..., herci však neztrácejí naději, premiéra bude...,“ ujistil Arnošt Goldflam.

Herci se shodli na tom, že atmosféra během zkoušení je i přesto tvůrčí a pohodová. „Spolupráce s Arnoštem si velmi cením, protože když vidím to, jak režíruje, jakým způsobem pracuje s hercem, jak to celé vede, tak mu musím složit hlubokou poklonu, protože to je něco opravdu mistrovského. Arnošt dokáže i z toho, když se něco nedaří, vytěžit vtip a humor,“ řekl Jan Vlasák, představitel Dr. Marka.

Věra Mašková, Arnošt Goldflam, Petr Svojtka
Věra Mašková, Arnošt Goldflam, Petr Svojtka



Sen čarovné noci znají čeští diváci jako především jako Sen noci svatojánské. Tento libozvučný název dal Shakepearově hře první český překladatel František Doucha, zřejmě inspirován německým překladem. Název se (bez předložky „v“) v českém prostředí ujal. Tajemná, kouzelná noc před svátkem Jana Křtitele je tradičně spojená s pohanskými obyčeji a rituály odpovídajícími atmosféře hry. Doslovný překlad originálního názvu odkazuje na pojmenování „středoletní“, anebo také v jiném významu bláznivá či ztřeštěná noc. „Problém je ale v tom, že děj se podle přímých odkazů v textu odehrává nikoli v létě, ale na přelomu dubna a května,“ říká Jiří Josek, který se ve svém novém překladu rozhodl tento chybný mýtus odstranit, a proto zvolil název Sen čarovné noci.

Ve Snu čarovné noci se Shakespearovi podařilo spojit domácí folklorní tradici s antickou klasikou, dvorskou pastorálu s lidovou burleskou, nevázanou legraci či duchaplný vtip s neodbytným vědomím konce lidské existence. Ze všech Shakespearových her je tato snad nejvíce založena na ozvucích anglického folkloru. Autorovi se tu podařilo skloubit zdánlivě neslučitelné. Vypráví souběžně tři autonomní příběhy, které by se za normálních okolností nikdy neprotnuly a jejichž společným jmenovatelem je láska. Její různé podoby a projevy se vzájemně střetávají a zrcadlí a dodávají hře i přes veškerou její rozmanitost vnitřní jednotu.

Petr Svojtka, Jiří Janků
Petr Svojtka, Jiří Janků


Shakespeare děj hry umístil do Řecka, kde v současnosti probíhá hospodářská krize. Režisér Petr Svojtka prozradil, že se tvůrci rozhodli podle toho hru trochu zaktualizovat... „V tomto směru jsme se dopustili několika troufalostí,“ naznačil Petr Svojtka, „ale především nás samozřejmě zajímá hlavní téma téhle komedie – zrcadlení lásky ve všech jejích možných podobách. Od mladistvého mileneckého vztahu přes manželství v nejrůznějších podobách, přes vztahy promiskuitní až po tragický příběh lásky Pyrama a Thisby v nechtěně parodickém podání řemeslníků. Ale úplně prvotním impulsem pro nás opravdu bylo to, že děj se odehrává v Řecku, rajské zemi dovolených, která je momentálně zmítána ekonomickou krizí. Navíc tato hra přímo vybízí k týmovému hereckému výkonu, což je dobré pro soubor, v němž se snažíme o nějaké sladění hereckých individualit do orchestru, který umí hrát společně. A právě na takových hrách se dá tento týmový duch souboru pěstovat a tříbit. Nikdo nedělá křoví...“

Dramaturg Jiří Janků dodal: „Domníváme se, že Shakespeare do dramaturgické koncepce Divadla ABC patří. My se snažíme navazovat na shakespearovskou linku, která má na této scéně určitou tradici. Velmi podstatným důvodem pro nás taky bylo, že jsme měli k dispozici úplně nový překlad Jiřího Joska. To je vždycky výzva, nový překlad znamená nutně novou interpretaci textu, což nás samozřejmě baví. Josek je nám v mnohém blízký, protože je velice současný.“

Hanuš Bor, Radim Kalvoda, Robert Hájek, Jiří Josek
Hanuš Bor, Radim Kalvoda, Robert Hájek, Jiří Josek


Protože Sen noci svatojánské je Shakespearova nejhranější hra, ze šestnácti heců, kteří jsou momentálně v jejím obsazení, nikdy nehráli ve Snu pouze čtyři. Rekordmanem je Pavel Juřica, který v něm hraje již počtvrté, Hanuš Bor si v něm zahraje potřetí, tentokrát roli Puka. „Před tím jsem hrál ty milovnické role, představte si to...,“ chlubí se Hanuš Bor a dodal: „Puk je hybatel děje, manipulátor, ale v našem pojetí se moc nehejbá, což mně nesmírně vyhovuje. Protože v jiných inscenacích, zejména těch Petra Svojtky, se hejbám strašně, vzdor svému věku. Tady jen zdvihnu prst. Paráda!“

„Naše premisa byla, že nechceme, aby Puk byl takový „kluk, který má místo rukou větvičky“. A taky jsme nechtěli, aby vypadal jako na přijímacích zkouškách na DAMU, kde ten slavný monolog dělá snad každý druhý adept. Metá salta a kotrmelce, aby ukázal svou fyzickou připravenost, ale tím to častokrát končí. U nás by to měl být temnější hybatel, vykonavatel vůle Oberona, vládce lesa, „krále stínů“,“ naznačil Jiří Janků.

Petr Svojtka s tím jen souhlasí: „Ano, interpretace postavy souvisí především s odpovědí na otázku, co je pro nás tím „lesem“. Ptáme se, co znamená ten prostor, kam postavy z reálného světa utečou, aby se neřešitelné problémy vyřešily. Prostor, kde dojde za asistence Puka k jakémusi třeštění lásky, po němž jsou naši zamilovaní vyplivnuti zpět a všechny problémy jsou náhle vyřešeny, ani nevíme jak. Tenhle les si tedy můžeme pojmenovat jako temnou stranu duše, svět za oponou, kde se dějí věci mimo lidské chápání. A právě s tím souvisí postava Puka, který je hybatelem děje a manipulátorem. Je to „strůjce zlé legrace“. Obvykle se ten les dělá jakoby pohádkový, v naší inscenaci spíš je to duše krajina širá...“


Petr Svojtka představil cenu diváků z GRAND Festivalu smíchu v Pardubicích, kterou
Městská divadla pražská získala za inscenaci Bedřich Smetana: The Greatest Hits


-mys-
[foto: Michal Novák]