Z tiskových konferencí

Hravé didaktické divadlo, avšak takové, které nemíní sklouznout k ambici suplovat základní školu či mateřinku, je nyní hlavní dramaturgická linka Divadla Minor. „Naším přáním a záměrem je vytvářet inscenace s výchovným přesahem. Zábavnou a kultivovanou formou děti pobavit a otevřeně poučit. V případě inscenace Moje první encyklopedie, jak vyplývá z názvu, jsme se inspirovali dětskými encyklopediemi,“ přibližuje východiska dramaturgyně Petra Zámečníková a pokračuje: „Inscenaci předcházela dlouhá příprava, jejíž součástí byly i konzultace se specializovanými pedagogy. Témata a motivy užité v inscenaci byly vybírány s ohledem na vnímavost a chápání dítěte. Jako základní téma lze označit „svět kolem nás“, kterému se děti předškolního věku snaží porozumět.“

Zdenek Pecháček, ředitel Divadla Minor, svěřil úkol vytvořit „výchovnou“ inscenaci pro nejmenší režiséru Jiřímu Adámkovi, který se v „Národním divadle pro děti“ již uvedl úspěšnými inscenacemi Z knihy džunglí či Tisíc a jedna noc. Jak se s tím režisér, který často pracuje s metaforou, mozaikou, zvukovou zkratkou či výrazem, popasoval?

„Termín „výchovné divadlo“ mi nic moc neříkal,“ přiznává Jiří Adámek. „Přijal jsem proto takový úkol jako výzvu. Dlouho jsme se v rámci našeho týmu (tedy s dramaturgyní Petrou Zámečníkovou, výtvarnicí Kristýnou Täubelovou, hudebníkem Honzou Matáskem a choreografem Radimem Vizvárym) zabývali otázkou, co s tím, jak zadání uchopit. Po počátečním tápání nám daly ten pravý impuls až obrázkové, často interaktivní, půvabné i poetické encyklopedie pro děti. Začal vznikat scénář, ale zjistil jsem, že takto by se s tématem moc pracovat nedalo. Buď mi to ujelo, a nebylo to výchovný, nebo to bylo výchovný, ale vůbec mě to nebavilo. Nakonec jako cesta se ukázalo stanovit si jen pár ostrých nápadů a vše ostatní nechat na vývoji zkoušek. To, co jsme si vymysleli předem, moc nefungovalo. To, co jsme se vymysleli v průběhu zkoušení, je daleko lepší!“

Těmi „ostrými“ nápady se staly: netradiční uspořádání hracího prostoru (diváci budou sedět na jevišti a koukat do hlediště, kde se bude hrát) a každý z herců bude vždy představovat jeden výrazný typ (školák, lékařka, výpravčí, sportovkyně, slavný zpěvák, byznysmenka a nevidomý). Jiří Adámek pak vytváří neméně ostře vyhraněné situace. „Naším cílem je důraz na situační charakter scén než na text. Nechceme také nic parodovat. Namísto vytváření příběhu nám jde o mozaiku, která mnoho situací řeší skrze hudbu (avšak ne hudební čísla), pohyb, výtvarno. Jednotlivé složky by měly do sebe organicky zapadnout tak, aby vše vznikalo zevnitř a nikoli přes vytržené etudy. Uvidíme, jestli se to povede...,“ doufá Jiří Adámek.

Jan Matásek přidává další vysvětlení konceptu: „Encyklopedický jazyk je hodně specifický, situace vznikají z kaleidoskopičnosti situací, podobně jako v té encyklopedii, která v sobě také nemá příběhový oblouk. Při čtení a prohlížení se na nás vysypou věci zajímavý, listujeme obvykle dál dle zájmu, encyklopedické knížky nejsou četbou od začátku do konce.“

Jiří Adámek ještě dodal: „Bláznivá improvizace nám z toho ale nesměla vyplynout. Veškeré situace jsou jasně dané, stejně jako prostředí. Děti ihned se zorientují. Herci jsou velmi invenční, vědí, jak ve zkratce vytvořit potřebné prostředí, k tomu napomůžou i kostýmy, situaci skvěle umí vyjádřit i vtipně rozehraný detail. Bude to takový inscenovaný divadelní koncert. Ze situací a rozehrávek, věříme, bezděčně poplynou ta poučení. Rozhodně nečekejte rozdrobené výstupy s důrazem na zábavnost. Jakkoli naší snahou je vytvoření mozaiky, i ta musí držet pohromadě a mít nějaký rytmus. Na začátku malé diváky zavedeme do vybraných základních prostředí a seznámíme je se základními dovednostmi či věděním, ale závěr už bude patřit tomu, po čem kdo touží nebo sní. Tak se stalo, že poslední scéna se odehrává ve vesmíru. Uhýbám zcela záměrně od konvenčního divadla pro děti, jedině tak mi to přijde jako zajímavá práce pro nás a věřím, že pak výsledek bude poutavý i pro diváky. Úplně interaktivní tvar to není...“

„Děti jsou přesto oslovovány díky formě inscenace prakticky neustále,“ dodává Petra Zámečníková.

Inscenace tedy bude mozaikou různorodých scén, čemuž odpovídají i použité výtvarné prostředky, taktéž velmi rozmanité. Barevné geometrické tvary mění svůj význam na principu dětské hry, plošné loutky či kulisy využívají dispozic hlediště, některé scény mají svůj vlastní výtvarný artefakt. Základní dekorací je ovšem hlediště samotné, které je ponechané ve své obvyklé podobě.

Zvolené dispoziční řešení hracího prostoru a míst pro diváky vyžadovalo od herců a tvůrců mnoho pokusů a omylů, jak s prostorem zacházet. Jiří Adámek prozradil, že herci se naučili různě šplhat mezi sedačkami, pracovat s různými úrovněmi viditelnosti a také, které výrazné výtvarné nápady toto řešení přineslo. Zajímá-li vás jaké, jistě bude nejlepší se na inscenaci Moje první encyklopedie do Divadla Minor vypravit. Návštěvníci si také mohou prohlédnout minorský sál z nového pohledu a ocenit nezvykle vysokou elevaci. A zajímá-li vás, jestli herci nejsou ze zkoušení mezi sedačkami pomlácení, tak vězte, že jsou.

-mys-