Z tiskových konferencí

Po pražském Divadle pod Palmovkou v krátkém čase přichází i plzeňské Divadlo J. K. Tyla s uvedením klasické a nadčasově provokující látky. Molièrův Don Juan totiž není jenom vyprávění o nenapravitelném sukničkáři a prostopášníkovi, je také docela pádnou obžalobou pokrytectví a přetvářky okolního světa. Velmi trefná slova na adresu společnosti přitom paradoxně pronáší zpupný Don Juan, který vlastně jen se pohybuje na hranici toho, co mu společnost, založená na chaosu, umožní. V jistém smyslu je pokušitelem a evidentně se při své jízdě do pekla tím baví. A možná dokáže ocenit, když se mu někdo vzepře a nenechá se zmanipulovat, vybočí z řady, pojmenuje hodnoty... Molière Donu Juanovi nakonec vytyčil cestu do záhuby, urychlovačem je narůstající arogance a činy, které už nemají nic společného s lidstvím.

Inscenaci v Plzni pohostinsky nastudoval režisér Martin Čičvák, který v osvědčeném titulu nachází řadu aktuálních témat. Příběh Dona Juana, to je podle něj „sebezničující trip po sebevraždě Evropy“. Zkoumá mimo jiné to, jaké jsou vlastně ony hodnoty dnešní Evropy. „Co mi přijde v dnešní době vysoce aktuální, jsou promluvy bratrů Dony Elvíry, kterou Juan nejprve svede a poté opustí. Používají slova, jejichž význam už jsme v dnešní době skoro zapomněli: Ctnost, čest, Bůh. A v tuto chvíli si musím položit otázku, jaké jsou vlastně naše současné hodnoty? V souvislosti s teroristickými útoky často slyšíme, že je potřeba naše hodnoty hájit, nikdo je však nepojmenuje,“ zamýšlí se režisér a dodává, že Don Juan je prototypem současného Evropana a zrcadlí odvrácenou tvář společnosti: „Don Juan je v dobrém i ve špatném slova smyslu obrazem současné Evropy. Je to požitkář, volnomyšlenkář, nemá zábrany být promiskuitní, má rád život tady a teď. Stejně jako současný Evropan. Můžeme se ptát, jestli jsme svou svobodomyslností nepřekročili určité hranice, jestli to, co se kolem nás děje, není důsledkem naší vykořeněnosti, sekularizovanosti. Juan je obrazem dekadentního 21. století, světa postaveném na chaosu, nikoli na svobodném kritickém myšlení. A tak zkouší, kam až může hranici svobody posunout, zkouší, jestli se něco stane. To je v celém juanovském archetypu silně zakódované, vždyť on pokouší vše okolo sebe, nakonec i sochu zve na večeři. Akorát nečekaná věc - socha přijde: molièrovský důkaz toho, že existuje, kromě duhy, něco nad námi...“

režisér Martin Čičvák na tiskovém setkání (foto: Michal Novák)

Na tiskovou konferenci bohužel nikdo z představitelů hlavních rolí nedorazil, a tak jen konstatujme, že obsazení Martina Stránského do titulní role byla prý jednoznačná volba. „Hrál Míťu v Bratrech Karamazových, později Caligulu, to jsou Juanovi hodně blízké charaktery, jsou to lidé hledající hodnoty, zmítající se mezi ateismem, nihilismem,“ říká Martin Čičvák.
Výraznou postavou dramatu je sluha Sganarel, kterého ztvární Jan Holík. Role Elvíry bude pojatá velmi netradičně: půjde o činoherní debut sólistky opery DJKT Radky Sehnoutkové, která uplatní své pěvecké umění. „Zpěvem vnese do hry úplně jinou emocionalitu. Velmi statečně a obdivuhodně se vypořádala s činoherními pasážemi. Způsob jejího lavírování mezi žánry, to je podle mě herecký výkon evropských parametrů. Nebo ještě jinak: naše Elvíra používá zpěv tam, kde už jí docházejí slova,“ vysvětluje režisér a upřesňuje, že v inscenaci zazní árie z Bachových Matoušových pašijí Erbarme dich, ale i árie z Mozartova Dona Giovanniho.
Hudba Mária Buzziho, která čerpá inspiraci z baroka, bude ostatně důležitou složkou inscenace, přímo na scéně budou hrát dvě fagotistky. Stanou se suitou, která doprovází Juanovu cestu...

Martin Čičvák se netají tím, že nepočítá s rozehráváním metafyzických obrazů (Komturova socha) s odůvodněním, že v době moderního divadla by to působilo už jako falešný prvek. „Oživlá socha na jevišti je vždy nějaký herec, který se tváří, že je oživlou sochou. Jako tvůrce nemůžu zodpovědně tohle považovat za tu metafyziku. Toto není vysoce stylizovaná moralizující opera, kde nevadí určitá naivita výrazových prostředků. Právě té moralitě jsme se chtěli vzdálit a postavit to spíše na vzrušujícím hereckém myšlení pánů Stránského a Holíka. Žádné bububu. Peklo na jeviště opravdu nedostanete, i kdybyste měli rozpočet jako divadlo z Curychu. Pořád je to jen pyrotechnika. My se pokusíme tu metafyziku dostat na jeviště trochu jiným způsobem...“

Socha přesto na jevišti bude; jakýsi padlý Erós, nebo obecně nějaký bůh. Martin Čičvák k tomu poznamenal: „Jevištní metafora je dobrá, když se nedá vrátit zpátky do slov. Scénograficky využijeme jeden monumentální objekt, kolem kterého člověk leze jako hmyz...“

z inscenace Don Juan (foto: Pavel Křivánek)

Hra bude v plzeňském Velkém divadle uvedena ve zbrusu novém překladu Vladimíra Mikeše (vznikl na přímou objednávku divadla). A od inscenace nečekejte konzervativní styl. „Adaptací Dona Juana existuje celá řada, i my se snažíme tvořit současné divadlo. Využíváme možnosti svobodného pohybu v tématu. Samozřejmě, je to stále Molièrův Don Juan, ale prošel jakýmsi kolokviem v průběhu zkoušek. Tvoříme inscenaci pro toto město a jeho publikum, pro diváka, který žije dnes. Není to nepieta vůči autorovi,“ zdůraznil Martin Čičvák.

-mys-