Z tiskových konferencí

První premiérou 16. sezony Divadla v Dlouhé budou Čechovovy Tři sestry, které pohostinsky nastudoval Martin Františák, režisér a dramatik, v současné době umělecký šéf ostravského Divadla Petra Bezruče. V Praze pracuje vůbec poprvé.

Umělecké vedení Divadla v Dlouhé pravidelně zve ke spolupráci hostující režiséry, zejména ty „mladší ročníky“, aby alespoň jedna premiéra za sezonu byla v režii hosta a hercům se dostalo nových pohledů a zkušeností. „To, že jsme oslovili Martina Františáka, vycházelo jednoznačně z jeho velmi zajímavých dosavadních inscenací, které jsme měli možnost vidět nejen v ostravských divadlech,“ podotkl Štěpán Otčenášek. Volba pak padla na Tři sestry.

„Rozhodně to není volba po nějakém tradičním, zatuhlém, zaprášeném titulu, který nese jakousi předem očekávanou diváckou jistotu v tom, že přivádí na jeviště zajímavé postavy, krásný příběh a opráskanou interpretaci,“ říká Martin Františák. „Čechov je vždy výzvou pro práci s hercem, protože Čechov neodpouští prázdnou formu. Měla by to být rovněž výzva, jak co nejživěji číst jeho text. Lákalo mě, že Tři setry jsou řekněme rodinným dramatem krystalické a ne literární formy. Zajímavý je i Čechovův jazyk, kongeniální je Suchařípův překlad. Hra nabízí hluboký lidský přesah, nabízí možnost něčeho, čemu se říká divadelní poezie (ale nikoli v prvém plánu). Není to autor deklamační, ale velice akční, vystihuje život té společenské skupiny, která bojuje o své hodnoty proti malomešťáctví a znásilňování tradičních morálních a etických hodnot. V tom je toto drama ani ne tak ruské, ale univerzální a dnešní. Zažíváme několikátou vlnu rozpadu nějakého řádu směrem k něčemu, čemu se říká globalizace, která zbytky starých zvyků mění vlastně v nic, protože nové zvyky se nenabízejí. To vše text pojmenovává velice plasticky, s minimálními prostředky a ještě s notnou dávkou nostalgie, melancholie a groteskního šarmu. To mě baví.“

Martin Františák

V poslední době Martin Františák režíroval hry, jako je Maryša, Její pastorkyně, k tomu vlastní hry Nevěsta či Karla. Je zřejmé, že ženské hrdinky u Martina Františáka hrají velkou roli. „Zde jsou těžištěm příběhu dokonce tři ženy. Vnímám ženu jako ten nejkrásnější indikátor toho, v čem žijeme, v jejich schopnosti přesně pojmenovat to hezké i hrozné, co se ve světě kolem může dít,“ říká Františák a pokračuje: „Nejtěžší pro nás v této inscenaci je vytvořit jakousi radost a vzájemnost, kterou zvláště v prvním dějstvím tři sestry žijí. Je to vlastně stav, jenž se snažíme hledat i v našich životech. Akorát není to ta naše nuda zavánějící pasivitou a materiální nenažraností. Takzvaná nuda tří sester má v sobě něco aktivního, má v sobě sloveso. Je to něco jiného, než čeho se bojíme my a co vede k vyhořelosti, z níž potom explodují prapodivné činy, které plní bulvár nebo televizní noviny. U Čechovových dramat je právě úžasný ten boj, jak zachovat to něco aktivního. Na to jsme my už dávno rezignovali. Hrdinky se snaží žít a překonávat tu pasivitu všemi těmi způsoby, co dobové Rusko pro společenský život nabízelo, ač často to byly jenom různé pijatyky. Naším cílem je přiblížit ten boj a tu snahu žít, která nekončí vyhořením, ale tím, že Olga, Máša a Irina nejsou oběťmi tohoto světa, ale jsou to hrdinky, které nakonec zůstávají každá sama, což může někdy být horší, než kdyby byly pasivní a unuděné.“

Martin Františák se nechal slyšet, že nemá na jevišti rád pyšné bardy a různé herecké manýry, naopak je pro něj důležitá vzájemnost, atmosféra důvěry a styl montážní práce. Práci se souborem Divadla v Dlouhé ohodnotil takto: „Soubor Divadla v Dlouhé je schopný velké partneřiny a vnímavé práce, která vychází z herce-člověka, místo šarží hledá něco jemnějšího, pravdivějšího, zajímavějšího... Je v tom síla a další naděje souboru pro další práci.“

Na Tři sestry, jakož i na další představení Divadla v Dlouhé, se nyní nevydávejte do Dlouhé ulice, nýbrž do hostitelských divadel (jsou jimi Divadlo pod Palmovkou a Švandovo divadlo). Stále totiž probíhá (a dokonce má skluz) rekonstrukce objektu, v němž DvD sídlí. (Nejde tedy o rekonstrukci prostorů divadla!) Podle slov ředitelky divadla Daniely Šálkové se soubor vrátí do domácího prostředí s listopadem tohoto roku. Po celý zbytek sezony diváci žel i nadále budou chodit do divadla staveništěm (v pasáži).

Divadlo v Dlouhé vstupuje do své již 16. sezony a 16.11.2011 tomu bude 15 let, kdy začalo působit na pražské scéně. „Výročí oslavíme prací,“ usmívá se Štěpán Otčenášek, „premiérou hry Dennise Kellyho Láska a peníze v režii Jana Mikuláška, který už u nás dělal Macbetha.“ Místo bujarého oslavování Divadlo v Dlouhé raději potěší své příznivce vydáním zbrusu nového CD s dalšími písněmi z inscenací a vedle toho také bohatou knižní publikací, která zevrubně zmapuje celých patnáct let existence divadla.

-mys-