Z tiskových konferencí
První premiérou 16. sezony Divadla v Dlouhé budou Čechovovy Tři sestry, které pohostinsky nastudoval Martin Františák, režisér a dramatik, v současné době umělecký šéf ostravského Divadla Petra Bezruče. V Praze pracuje vůbec poprvé.
Umělecké vedení Divadla v Dlouhé pravidelně zve ke spolupráci hostující režiséry, zejména ty „mladší ročníky“, aby alespoň jedna premiéra za sezonu byla v režii hosta a hercům se dostalo nových pohledů a zkušeností. „To, že jsme oslovili Martina Františáka, vycházelo jednoznačně z jeho velmi zajímavých dosavadních inscenací, které jsme měli možnost vidět nejen v ostravských divadlech,“ podotkl Štěpán Otčenášek. Volba pak padla na Tři sestry.
„Rozhodně to není volba po nějakém tradičním, zatuhlém, zaprášeném titulu, který nese jakousi předem očekávanou diváckou jistotu v tom, že přivádí na jeviště zajímavé postavy, krásný příběh a opráskanou interpretaci,“ říká Martin Františák. „Čechov je vždy výzvou pro práci s hercem, protože Čechov neodpouští prázdnou formu. Měla by to být rovněž výzva, jak co nejživěji číst jeho text. Lákalo mě, že Tři setry jsou řekněme rodinným dramatem krystalické a ne literární formy. Zajímavý je i Čechovův jazyk, kongeniální je Suchařípův překlad. Hra nabízí hluboký lidský přesah, nabízí možnost něčeho, čemu se říká divadelní poezie (ale nikoli v prvém plánu). Není to autor deklamační, ale velice akční, vystihuje život té společenské skupiny, která bojuje o své hodnoty proti malomešťáctví a znásilňování tradičních morálních a etických hodnot. V tom je toto drama ani ne tak ruské, ale univerzální a dnešní. Zažíváme několikátou vlnu rozpadu nějakého řádu směrem k něčemu, čemu se říká globalizace, která zbytky starých zvyků mění vlastně v nic, protože nové zvyky se nenabízejí. To vše text pojmenovává velice plasticky, s minimálními prostředky a ještě s notnou dávkou nostalgie, melancholie a groteskního šarmu. To mě baví.“
V poslední době Martin Františák režíroval hry, jako je Maryša, Její pastorkyně, k tomu vlastní hry Nevěsta či Karla. Je zřejmé, že ženské hrdinky u Martina Františáka hrají velkou roli. „Zde jsou těžištěm příběhu dokonce tři ženy. Vnímám ženu jako ten nejkrásnější indikátor toho, v čem žijeme, v jejich schopnosti přesně pojmenovat to hezké i hrozné, co se ve světě kolem může dít,“ říká Františák a pokračuje: „Nejtěžší pro nás v této inscenaci je vytvořit jakousi radost a vzájemnost, kterou zvláště v prvním dějstvím tři sestry žijí. Je to vlastně stav, jenž se snažíme hledat i v našich životech. Akorát není to ta naše nuda zavánějící pasivitou a materiální nenažraností. Takzvaná nuda tří sester má v sobě něco aktivního, má v sobě sloveso. Je to něco jiného, než čeho se bojíme my a co vede k vyhořelosti, z níž potom explodují prapodivné činy, které plní bulvár nebo televizní noviny. U Čechovových dramat je právě úžasný ten boj, jak zachovat to něco aktivního. Na to jsme my už dávno rezignovali. Hrdinky se snaží žít a překonávat tu pasivitu všemi těmi způsoby, co dobové Rusko pro společenský život nabízelo, ač často to byly jenom různé pijatyky. Naším cílem je přiblížit ten boj a tu snahu žít, která nekončí vyhořením, ale tím, že Olga, Máša a Irina nejsou oběťmi tohoto světa, ale jsou to hrdinky, které nakonec zůstávají každá sama, což může někdy být horší, než kdyby byly pasivní a unuděné.“
Martin Františák se nechal slyšet, že nemá na jevišti rád pyšné bardy a různé herecké manýry, naopak je pro něj důležitá vzájemnost, atmosféra důvěry a styl montážní práce. Práci se souborem Divadla v Dlouhé ohodnotil takto: „Soubor Divadla v Dlouhé je schopný velké partneřiny a vnímavé práce, která vychází z herce-člověka, místo šarží hledá něco jemnějšího, pravdivějšího, zajímavějšího... Je v tom síla a další naděje souboru pro další práci.“
Na Tři sestry, jakož i na další představení Divadla v Dlouhé, se nyní nevydávejte do Dlouhé ulice, nýbrž do hostitelských divadel (jsou jimi Divadlo pod Palmovkou a Švandovo divadlo). Stále totiž probíhá (a dokonce má skluz) rekonstrukce objektu, v němž DvD sídlí. (Nejde tedy o rekonstrukci prostorů divadla!) Podle slov ředitelky divadla Daniely Šálkové se soubor vrátí do domácího prostředí s listopadem tohoto roku. Po celý zbytek sezony diváci žel i nadále budou chodit do divadla staveništěm (v pasáži).
Divadlo v Dlouhé vstupuje do své již 16. sezony a 16.11.2011 tomu bude 15 let, kdy začalo působit na pražské scéně. „Výročí oslavíme prací,“ usmívá se Štěpán Otčenášek, „premiérou hry Dennise Kellyho Láska a peníze v režii Jana Mikuláška, který už u nás dělal Macbetha.“ Místo bujarého oslavování Divadlo v Dlouhé raději potěší své příznivce vydáním zbrusu nového CD s dalšími písněmi z inscenací a vedle toho také bohatou knižní publikací, která zevrubně zmapuje celých patnáct let existence divadla.
-mys-
Umělecké vedení Divadla v Dlouhé pravidelně zve ke spolupráci hostující režiséry, zejména ty „mladší ročníky“, aby alespoň jedna premiéra za sezonu byla v režii hosta a hercům se dostalo nových pohledů a zkušeností. „To, že jsme oslovili Martina Františáka, vycházelo jednoznačně z jeho velmi zajímavých dosavadních inscenací, které jsme měli možnost vidět nejen v ostravských divadlech,“ podotkl Štěpán Otčenášek. Volba pak padla na Tři sestry.
„Rozhodně to není volba po nějakém tradičním, zatuhlém, zaprášeném titulu, který nese jakousi předem očekávanou diváckou jistotu v tom, že přivádí na jeviště zajímavé postavy, krásný příběh a opráskanou interpretaci,“ říká Martin Františák. „Čechov je vždy výzvou pro práci s hercem, protože Čechov neodpouští prázdnou formu. Měla by to být rovněž výzva, jak co nejživěji číst jeho text. Lákalo mě, že Tři setry jsou řekněme rodinným dramatem krystalické a ne literární formy. Zajímavý je i Čechovův jazyk, kongeniální je Suchařípův překlad. Hra nabízí hluboký lidský přesah, nabízí možnost něčeho, čemu se říká divadelní poezie (ale nikoli v prvém plánu). Není to autor deklamační, ale velice akční, vystihuje život té společenské skupiny, která bojuje o své hodnoty proti malomešťáctví a znásilňování tradičních morálních a etických hodnot. V tom je toto drama ani ne tak ruské, ale univerzální a dnešní. Zažíváme několikátou vlnu rozpadu nějakého řádu směrem k něčemu, čemu se říká globalizace, která zbytky starých zvyků mění vlastně v nic, protože nové zvyky se nenabízejí. To vše text pojmenovává velice plasticky, s minimálními prostředky a ještě s notnou dávkou nostalgie, melancholie a groteskního šarmu. To mě baví.“
Martin Františák
V poslední době Martin Františák režíroval hry, jako je Maryša, Její pastorkyně, k tomu vlastní hry Nevěsta či Karla. Je zřejmé, že ženské hrdinky u Martina Františáka hrají velkou roli. „Zde jsou těžištěm příběhu dokonce tři ženy. Vnímám ženu jako ten nejkrásnější indikátor toho, v čem žijeme, v jejich schopnosti přesně pojmenovat to hezké i hrozné, co se ve světě kolem může dít,“ říká Františák a pokračuje: „Nejtěžší pro nás v této inscenaci je vytvořit jakousi radost a vzájemnost, kterou zvláště v prvním dějstvím tři sestry žijí. Je to vlastně stav, jenž se snažíme hledat i v našich životech. Akorát není to ta naše nuda zavánějící pasivitou a materiální nenažraností. Takzvaná nuda tří sester má v sobě něco aktivního, má v sobě sloveso. Je to něco jiného, než čeho se bojíme my a co vede k vyhořelosti, z níž potom explodují prapodivné činy, které plní bulvár nebo televizní noviny. U Čechovových dramat je právě úžasný ten boj, jak zachovat to něco aktivního. Na to jsme my už dávno rezignovali. Hrdinky se snaží žít a překonávat tu pasivitu všemi těmi způsoby, co dobové Rusko pro společenský život nabízelo, ač často to byly jenom různé pijatyky. Naším cílem je přiblížit ten boj a tu snahu žít, která nekončí vyhořením, ale tím, že Olga, Máša a Irina nejsou oběťmi tohoto světa, ale jsou to hrdinky, které nakonec zůstávají každá sama, což může někdy být horší, než kdyby byly pasivní a unuděné.“
Martin Františák se nechal slyšet, že nemá na jevišti rád pyšné bardy a různé herecké manýry, naopak je pro něj důležitá vzájemnost, atmosféra důvěry a styl montážní práce. Práci se souborem Divadla v Dlouhé ohodnotil takto: „Soubor Divadla v Dlouhé je schopný velké partneřiny a vnímavé práce, která vychází z herce-člověka, místo šarží hledá něco jemnějšího, pravdivějšího, zajímavějšího... Je v tom síla a další naděje souboru pro další práci.“
Na Tři sestry, jakož i na další představení Divadla v Dlouhé, se nyní nevydávejte do Dlouhé ulice, nýbrž do hostitelských divadel (jsou jimi Divadlo pod Palmovkou a Švandovo divadlo). Stále totiž probíhá (a dokonce má skluz) rekonstrukce objektu, v němž DvD sídlí. (Nejde tedy o rekonstrukci prostorů divadla!) Podle slov ředitelky divadla Daniely Šálkové se soubor vrátí do domácího prostředí s listopadem tohoto roku. Po celý zbytek sezony diváci žel i nadále budou chodit do divadla staveništěm (v pasáži).
Divadlo v Dlouhé vstupuje do své již 16. sezony a 16.11.2011 tomu bude 15 let, kdy začalo působit na pražské scéně. „Výročí oslavíme prací,“ usmívá se Štěpán Otčenášek, „premiérou hry Dennise Kellyho Láska a peníze v režii Jana Mikuláška, který už u nás dělal Macbetha.“ Místo bujarého oslavování Divadlo v Dlouhé raději potěší své příznivce vydáním zbrusu nového CD s dalšími písněmi z inscenací a vedle toho také bohatou knižní publikací, která zevrubně zmapuje celých patnáct let existence divadla.
-mys-
Další články
Návrat mystického muzikálu
(Divadlo Kalich, 23.3.2024)
Hudební divadlo Karlín uvede v české premiéře muzikál Beetlejuice
(Hudební divadlo Karlín, 22.3.2024)
Albeeho kontroverzní Koza se vrací na pražská divadelní prkna po dvaceti letech
(Divadlo Bez zábradlí, 19.3.2024)
Neměli se nikdy potkat...
(Divadlo Na Fidlovačce, 23.2.2024)