Zpráva

Milanu Uhdemu k osmdesátým narozeninám 28. května 2016 ve všemožných prostorách Divadla Husa na provázku Brno.

Program:
10:00 OPICE V MENAŽERII (foyer) – režie Juraj Nvota
Po představení pronese Milan Uhde řeč, co na ni nepůjde zapomenout a otevře první šampus
11:45 PRODANÝ PRODANÁ (zrcadlový sál) – režie Michal Hába
Po představení přípitek dvakrát šampus + dvakrát nealko šampus
12:45 oběd na Alžbětince (v dešti foyer) – podává se Milanova krémová polévka + chleba; polévku nalévá Vaňková a Pískala, na pěti televizorech běží Balada pro banditu
14:14 PÁN PLAMÍNKŮ (na zadním jevišti) – režie Akram Staněk
Po představení přípitek třikrát šampus + dvakrát nealko šampus
15:30 – Milan Uhde čte na Alžbětinské scéně svoji nejnovější hru věnovanou Provázku MARIINA VOLBA (v případě špatného počasí to bude ve foyer)
16:30 ZÁZRAK V ČERNÉM DOMĚ (zas ten zrcadlový sál) – režie Břetislav Rychlík
Po představení přípitek čtyřikrát šampus + dvakrát nealko šampus + točí se pivo z Prodaný a prodaná, nalévá voda s citronem, do toho zas písně z Balady
18:30 na Alžbětinské scéně – LAUDATIO JAKO VÍNO. Pronese Petr Oslzlý za velice slavnostních okolností
19:00 LEOŠ ANEB TVÁ NEJVĚRNĚJŠÍ (velký sál) – režie Vladimír Morávek
pětkrát šampus, třikrát nealko šampus - po představení mejdan a víno. Srdečně Vás na to všecko zveme. Divadlo Husa na provázku - divadlo, které má křídla a Milana Uhdeho, který má narozeniny...

Milan Uhde - český spisovatel, dramatik, scénárista a politik. Významný představitel disentu a po sametové revoluci ministr kultury české republiky. Od ledna do února roku 1993 na základě čl. 66 Ústavy vykonával vymezené funkce prezidenta republiky. Z titulu své funkce kontrasignoval Ústavu České republiky. Narodil se v právnické rodině, vzdělání získal v Brně: chodil zde do obecné školy, roku 1953 maturoval na gymnáziu v Králově Poli a v roce 1958 absolvoval Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity . Poté pracoval jako redaktor měsíčníku Host do domu (vycházel 1954 – 1970) a zároveň působil na Janáčkově akademii múzických umění (1967 – 1971). Po zákazu časopisu se stává spisovatelem z povolání, ale roku 1972 se dostal na seznam zakázaných autorů a jeho tvorba se nesměla publikovat. Jeho knihy byly odstraněny z veřejných knihoven. Psal pod jmény jiných divadelní hry (nejčastěji pro Divadlo na provázku), publikoval v samizdatu. Podepsal Chartu 77, v roce 1988 se stal signatářem Hnutí za občanskou svobodu. V roce 1989 spoluzaložil nakladatelství Atlantis.
V roce 1990 se stal po Milanovi Lukešovi druhým polistopadovým ministrem kultury, v roce 1992 se na JAMU habilitoval jako docent. V období od 6. června 1992 do 6. června 1996 byl za ODS nejprve poslancem České národní rady a po jejím přejmenování v souvislosti s rozdělením státu 1. ledna 1993 poslancem Poslanecké sněmovny. Ve stejném období byl od 29. června 1992 zvolen předsedou Poslanecké sněmovny.
V roce 1998 opustil aktivní politiku a stal se opět spisovatelem z povolání. V roce 2002 byl za ODS navržen na místopředsedu Rady Českého rozhlasu. V roce 2011 byl zvolen do čela Rady České televize. Žije v Brně, od roku 1963 byla jeho manželkou Jitka Uhdeová, jednatelka a ředitelka nakladatelství Atlantis. Má dvě děti: Michala a Janu. Nové manželství mu přineslo i intenzívní autorskou inspiraci – kromě dalších her pro Divadlo Husa na provázku (Velice modrý pták, Leoš, Moc Art aneb Amadeus v Brně, Salieri a Salieri) vydal i Objevy pozdního čtenáře („Druhé čtení“ českých autorů od Máchy k Havlovi) a autobiografii Rozpomínky - Co na sebe vím.

Má to nějakou výhodu, dívat se na svět kolem sebe v osmdesáti letech očima dramatika?
Milan Uhde: „Nejsem si jist, zda můj pocit platí obecně, ale zdá se mi, že je to jediná výhoda starého dramatika: případná zmoudření mu v životě už k ničemu nejsou, zato ve svých hrách je může zkoušet uplatnit.“

Opice v menažerii vypráví o vašem dětství a dospívání. Mohou v této hře diváci vidět momenty klíčové pro vaše další životní směřování k literatuře, divadlu a koneckonců i k politice?
„Jako školák jsem k ničemu takovému nesměřoval, zajímal mě dějepis středověku. Ale motiv strachu a uzavření za bezpečným plotem se mi jako autorovi dlouho vracel a vrací vlastně stále.“

Mnohé z vašeho života a života vašich blízkých se objevuje v Zázraku v černém domě. Když se rozhodnete do takové míry sdílet mnohdy i bolestné stránky vlastního soukromí (což se ostatně netýká jen tohoto vašeho textu), jistě to není bez následků. Litoval jste někdy?
„Zázrak v černém domě je hra, která mi léta nedávala pokoj a vzniknout musela. Naslouchal jsem jejím pokynům a plnil, oč si řekla. Nebylo pomyšlení na to, abych něčeho litoval. Její postavy nejsou portréty mých příbuzných, i když se někteří snad cítili dotčeni. Co dělat, autor bere, kde mu hra uloží brát. Jediná její hrdinka má konkrétní předlohu – a ta byla se svým obrazem srozuměna.“

Mohl byste zejména mladším divákům osvětlit dobový kontext vzniku své hry Prodaný a prodaná? Vidíte dnes v tomto svém textu nějaké zřetelné tematické paralely s naší současností?
„Hra se správně jmenuje Prodaný a Prodaná – prodal se spisovatel Karel Sabina, autor Prodané (nevěsty). Podtitul hry zněl: Příběh fízla Romana. Hudba Bedřich Smetana. - Dobová cenzura použití podtitulu zakázala. Text se zrodil ve druhé půli osmdesátých let minulého století, a to v rámci projektu několika studiových divadel, věnovaného osudu spisovatele, který podlehl zoufalé bídě vyvolané politickým útiskem a podepsal placenou spolupráci s rakouskou tajnou policií. Jako zakázaného autora mě kryli Peter Scherhaufer a Petr Oslzlý. Téma kolaborace bylo tenkrát živé. Nevím, zda je živé i dnes. Když jsem hru jako scénickou črtu viděl nedávno v Huse na provázku, působila na mne jako historie člověka všemi opuštěného, jejž některé povahové slabiny dovedly k činu hodnocenému jako zrada národa. Byl proto „z národa“ vyloučen, a to skupinou novinářů a literátů, která k ničemu takovému neměla právo, a nepřiměřeně trestán pokusem likvidovat ho zaživa: nesměl být uváděn jako autor libreta k dílu všeobecně přijímanému coby národní opera. Byl to tedy také příběh kolektivního farizejství a bezpráví.“

Za Pána plamínků jste v roce 1987 získal cenu Toma Stopparda. Jak důležité pro vás v té době bylo toto ocenění? A setkali jste se někdy i osobně s Tomem Stoppardem?
„Samozřejmě jsem byl jako zakázaný spisovatel rád, že se o mně někde ví a že jsem dokonce oceňován, nemluvě o tom, že cena byla spojena s finanční odměnou. S Tomem Stoppardem jsme se setkali až po letech, když jsem jako předseda Poslanecké sněmovny navštívil oficiálně Velkou Británii a vyslovil jediné přání: povečeřet s vynikajícím dramatikem a poděkovat mu. Přiznal se mi, že si mě jako autora už nevybavoval a že se původně chtěl z večeře s politikem omluvit. Ale ujistil mě, že nelituje, že to neudělal. Velice pěkně a dlouze jsme si promluvili.“

Máte pro dnešní diváky spoluobčany nějaký vzkaz, který se do vašich her nevešel?
„Nejsem zvyklý doplňovat, co není obsaženo ve hře. Hra musí mluvit bez doplňků. Ale rád bych diváky pozval k odpolednímu předčítání, které bylo do programu na den 28. května zařazeno dodatečně: budu číst ze své nejnovější hry Mariina volba. Uvede ji v příštím roce Husa na provázku v režii Juraje Nvoty.“

zdroj zprávy: Alžběta Nagyová