Zpráva

Rok 2033. Evropa zmítaná třetí světovou válkou se z posledních sil pokouší nalézt cestu z na první pohled bezvýchodné situace. Svaz národů Velkého Ruska již okupuje pobaltské země a Ukrajinu. Francie, Maďarsko a Slovensko se k němu připojily dobrovolně. Spojené státy americké anektovaly Grónsko a Island. V srdci bývalé Evropské unie aktivně vzdorují ruskému obklíčení už pouze Česko a Polsko.

Příběh na pomezí sociálně-kritického dramatu a politického sitcomu vás zavede do přísně tajného vládního střediska, mezi českými Orlickými horami a polským Kladskem, odpovídajícího za národní bezpečnost. Skupině vyvolených z oblasti kultury a humanitních věd obou zemí byl totiž přidělen šílený úkol: vymyslet narativ, který přesvědčí dvě naprosto odlišné mentality, aby bojovaly bok po boku jako jeden národ – a vyhlásily společný stát, jelikož jim už nic jiného nezbylo. Politici, vojáci či vědci totiž nic takového vytvořit nedokáží, natož to s úspěchem prodat.

-----
Maria Wojtyszko
Nečekané VÍTĚZSTVÍ POLSKO-ČESKÉ UNIE ve III. světové válce
Překlad a režie: Jakub Krofta
Dramaturgie: Róbert Štefančík
Výprava: Matylda Kotlińska
Hudba a zvukový design: Daniel Malchar a Kamil Malchar
Světelný design: Damian Pawella
Multimédia a video: Pawel Feiglewicz-Penarski

Robot Komenský 2.0: Kateřina Měchurová
Bożena Klimek: Anna Tomaszewska * 
Zdeněk Dvořák: Marek Daniel
Tomek Wielicki: Antoni Milancej * 
Honza Kovács: Šimon Krupa
Natan (Kuba Bachleda): Daniel Malchar * 
Martin Horváth: Michal Režný j. h.
* herci Národního divadla J. Słowackého v Krakově

České premiéry 14. a 15. května 2026 v La Fabrice
Polská premiéra 22. května 2026 v Divadle J. Słowackého v Krakově

-----
 
Režisér Jakub Krofta o inscenaci:

Nečekané VÍTĚZSTVÍ POLSKO-ČESKÉ UNIE ve III. světové válce nebude inscenací
o polsko-českém přátelství. Chceme jejím prostřednictvím spíše prozkoumat naše vzájemné vztahy. Země, které spojuje téměř 800 kilometrů dlouhá hranice, o sobě totiž překvapivě vědí jen velmi málo. Já žiji v Polsku už téměř patnáct let a stále mě dokáže něco nového překvapit. Rád bych také na našem lokálním příkladu ukázal, jak mohou fungovat univerzální mechanismy politické manipulace a propagandy. Jak daleko lze zajít, když se držíme hesla „účel světí prostředky“. A co se může stát, když začneme bojovat stejnými zbraněmi jako náš nepřítel.

Maria Wojtyszko o hře:

Vždy se snažím začít otázkou, která mě zrovna tlačí, problémem, ke kterému se mi stáčí myšlenky a který nedovedu snadno vyřešit. Dobrá zásada pro psaní scénářů zní „přiveď svého hrdinu do bezvýchodné situace a pak z ní najdi východisko“. V případě Nečekaného vítězství je to tázání po tom, jak stvořit nový svět, pokud by opravdu vypukla třetí světová válka.

V té hře pracuji především se strachem, který je pro nás Poláky teď velmi reálný. Ve Varšavě máme všichni sbalené evakuační batohy a známe varovné signály ohlašující bombardování. Strach je o to víc paralyzující, že jako Varšavanka jsem poznamenaná válečným traumatem přenášeným z generace na generaci. To je něco, co Češi vůbec nepociťují. Varšava byla srovnána se zemí, v roce 1945 bylo v tomto dnes dvoumilionovém městě nutné exhumovat okolo 500 tisíc těl, která byla během Varšavského povstání narychlo zakopána v parcích, dvorech a kanálech. V našem podvědomí není válka fronta kdesi daleko, ale masakr civilistů. Celý život pro mě byla válka to nejstrašnější, co se může lidem přihodit. A teď prosím a klepu na dřevo. Proto jsem si řekla „dobře, nemůžu sedět doma a bát se, je nutné jít v té úvaze dál – Co bude, když už sem válka přijde?“ Mně by se líbilo být s Čechy v Unii, protože česká mentalita na mě působí uklidňujícím dojmem.

Dramaturg Róbert Štefančík o inscenaci:

Původní hru s názvem Nečekané VÍTĚZSTVÍ POLSKO-ČESKÉ UNIE ve III. světové válce připravuje český režisér Jakub Krofta se svou dvorní autorkou, Marií Wojtyszko v koprodukci s Národním divadlem Julia Słowackého v Krakově. Tvůrčí tandem působící zejména na polských činoherních i loutkových scénách vyniká svébytným smyslem pro humor a prací s hyperbolou, která s nadhledem i laskavostí demaskuje absurditu společenského dění.

Nositelka Nobelovy ceny za literaturu, mladý sociolog, katolický duchovní, oscarový režisér, investigativní novinář a popová hvězda – v takovém složení se elitní pracovní skupina zakousne do fabrikace politicko-kulturní vize a jí příslušné propagandy, která by postsovětské střední Evropě roku 2033, opět bojující za svou svobodu a suverenitu, snad mohla pomoct zachránit krk. Účel přitom světí prostředky. Žádný trik není příliš špinavý a žádná manipulační technika není příliš nedemokratická. Co na tom, že lež má krátké nohy a nepřítel bojuje stejnou zbraní? Klín se klínem vytlouká. Kolik nesmyslů lze narvat do hlavy lidem, kterým jde o život? A je koneckonců v podobné situaci vůbec nutné takovou taktiku ospravedlňovat? Ostatně co dnes ještě zmůže pravda, ta šedá zakřiknutá šmudla, vedle své napudrované a nablýskané alternativy?

V kleštích svých morálních rozporů, zda konají správně, či nikoliv, a také mnohovrstevnatých mezilidských konfliktů, vycházejících nejen z diametrálně odlišných názorů na svět, ale i samotných národnostních rozdílů, se postavy zaplétají do série komických, avšak ideově mnohdy zásadních peripetií. Podaří se jim v dostatečném psychickém zdraví přežít chronickou ponorkovou nemoc z nucené izolace s lidmi, se kterými by častokrát nešli ani kafe, a zasloužit se přitom o své vlasti bez výčitek svědomí ze zpronevěry hodnotám západní civilizace?

Čeští diváci budou mít možnost hledat odpovědi na tyto otázky od 14. května v holešovické La Fabrice, ti polští od 22. května na nové scéně Národního divadla J. Słowackého s podnázvem MOS v Krakově. Rozhodně si nenechte ujít inscenaci nabitou bohatými profesními zkušenostmi a specifickým osobnostním vkladem (cenami ověnčeného) mezinárodního inscenačního týmu a hned třínárodnostního hereckého obsazení, poněvadž představitele souborů obou národních divadel doplní dokonce i jeden slovenský host.

Jan Burian, generální ředitel Národního divadla o inscenaci:

Už titul této inscenace vyvolává zvědavost a slibuje humor, s jehož pomocí, jak věřím, nahlédneme naše středoevropská traumata i náš středoevropský úděl. Žijeme tu spolu s Poláky po staletí a kdysi jsme měli i velmi podobnou řeč. Čím si budeme blíž, tím lépe se budeme mít všichni v duši.

zdroj zprávy: Kateřina Ondroušková