Zpráva

Celovečerní divadelní inscenace Příchozí, kterou v premiéře uvedlo kulturní centrum Vzlet, propojuje na jevišti lidi s tělesným postižením s herci. Podává téma života s handicapem jako silnou metaforu pro setkávání s čímkoliv novým, neobyčejným a neznámým. Pět účinkujících s postižením se mohlo na tomto představení podílet hlavně díky zapojení do pilotního projektu Pátý stupeň, jenž prostřednictvím organizace Asistence nabízí lidem s handicapem příspěvek na dostatečnou pomoc a asistenci.

„Inscenace Příchozí začala jako malý projekt a já jsem pyšná, že se rozvinula v celovečerní inscenaci, která je první divadelní premiérou ve Vzletu v této sezóně. Pojednává nejen o vztahu člověka s postižením a jeho asistenta, nečekejte jevištní tvar o tom, jaké to je být na vozíku a jak se na něm žije. Zveme vás na objevy nových vesmírů a dešifrování záhadných vzkazů,“ říká o představení hlavní dramaturgyně Vzletu Marta Ljubková.

Divadelní inscenace Příchozí, pod taktovkou režisérek Alžběty Novákové a Elišky Říhové, vznikla v rámci nového uměleckého projektu Území nikoho. Projekt představuje nezmapované komunity kolem nás a ve vršovickém kulturním centru ho kurátorují Marta Ljubková, Petr Prokop a Jiří Havelka. Pro představení Příchozí přišli tvůrci s nápadem zapojit do divadelní tvorby skupinu, která se na jevišti neobjevuje příliš často – lidi s postižením. „Co mě extrémně zajímá, je setkání lidí s odlišnou zkušeností s divadelním procesem na jevišti. Tak nějak mě to nutí se obracet k sobě a zodpovídat si základní otázky, zdali jsem jako tvůrkyně dostatečně srozumitelná, jaký smysl má pro divadlo proces oproti výsledku a jak nutné je v takto specifickém prostředí sledovat, co se na zkouškách děje a reagovat na to,“ vyjadřuje se ke vzniku představení jedna z režisérek Alžběta Nováková.

Pět účinkujících s postižením se mohlo divadelních zkoušek účastnit společně se svými asistenty, a to díky zapojení do pilotního projektu Pátý stupeň organizace Asistence. Ta v něm nabízí lidem s postižením individuální příspěvek na péči, tak aby jim byla poskytnuta adekvátní asistenční podpora. „Jelikož už s divadlem nějaké zkušenosti mám, nebylo pro mě zkoušení této hry zase až tak něčím novým. Na zkouškách panovala uvolněná, tvůrčí atmosféra, byla spousta legrace. Myslím, že jsme si to všichni užili. I když jsem se ze začátku trochu bál spolupráce s profesionálními herci, ukázalo se, že jsou to normální obyčejní lidé, velice dobře se mi s nimi pracovalo, vůbec nehrálo roli, jestli někdo sedí na vozíku nebo ne,“ popisuje svou zkušenost ze zkoušení inscenace jeden z herců s postižením, Michal Novotný.

V představení se na jevišti vedle herců s postižením objeví také dva profesionální herci, jimiž jsou Antonie Rašilovová a Štěpán Lustyk. „Na zkoušení jsem se těšila a bála se zároveň. Bála jsem se, že bez jakékoliv zkušenosti nebo známosti s lidmi s tímto postižením budu neadekvátně reagovat. Bála jsem se mojí přecitlivělosti. Těšila jsem se na vnímání neherců na zkoušení a vlastně na jejich pohled na autorskou tvorbu. Strach zmizel velmi rychle, protože na něj nebyl čas a prostor a zůstalo jen těšení. Těšení zůstalo každý den i přes to, že to pro všechny bylo občas velmi náročné. Teď jsem jednoduše ráda, že se nám povedlo společně vytvořit něco, díky čemuž se budeme nadále setkávat. Děkuju divadlu za to, že je pro všechny,“ popisuje přípravu divadelního představení herečka Antonie Rašilovová.

Inscenace Příchozí je čtvrtým projektem v rámci formátu Území nikoho. Již dříve byla realizována dokumentární inscenace odkrývající téma samoživitelství z perspektivy dívek, žen, dcer a matek s názvem Holky, můžu poprosit?, dále Power.point, performance o řeči, jazyku a jeho hranicích a site-specific divadelní bojovka mapující vršovická graffiti s názvem Nitro 669. Při přípravě tohoto dlouhodobého projektu vyšli kurátoři z pojmu „slepé skvrny“, který použil ve své stejnojmenné knize sociolog Daniel Prokop. Myslel tím ta místa ve společnosti, o nichž lidé neví či je přehlíží, protože nejsou na první pohled patrná. Z těchto míst pak nejčastěji pramení smutek a frustrace. V rámci tohoto projektu se tedy tvůrci ve Vzletu zaměřují na nezmapované komunity ve společnosti a představují je v netypických kontextech.

„Pro tento projekt jsme oslovili studentky a studenty a čerstvé absolventy a absolventky Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, kde pedagogicky působíme, a nabídli jim, ať k němu přistoupí zcela tvůrčím způsobem. Nejde nám o vytváření dalších a dalších inscenací, ale spíše o jakýsi výzkum uměními – může vzniknout jevištní tvar, ale může vzniknout i film, instalace, video či performativní procházka,“ popisuje koncept projektu hlavní dramaturgyně Vzletu Marta Ljubková.

Jejich země se nachází daleko od všech lidí. Anebo se ta dálka jenom zdá a bydlí hned vedle vás, za oknem světlíku, za zdí bytu? Je to území, které lze najít pouze s přesnými souřadnicemi. Prožívají v těchto vzdálených končinách celý život a málokdo o tom ví. Každý den se k nim na několik hodin vydávají vyslanci naší společnosti, aby jim za poplatek propůjčili své ruce a nohy, a pak je opět zanechali v jejich hloubání. Myšlení je totiž jediný svobodný akt. Nikoho k němu nepotřebují.
Vzhledem se podobají lidem, vlastnostmi se však někdy liší. Potřebují dvě těla, aby mohli existovat svobodně. Světlo ovládají hlasem, dveře otevírají na dálku. Je takový život vůbec možný? Dá se něco skutečně prožít, když všechny činnosti vykonávají cizí ruce? A co když zrovna žádné další tělo není v dosahu?

Tvůrčí tým
Režie, dramaturgie: Alžběta Nováková a Eliška Říhová
Scéna: Eliška Kociánová, Berta Doubková
Kostýmy: Matilda Tlolková
Masky: Berta Doubková
Hudba: Matěj Šíma
Světelný design: Eliška Kociánová
Hrají: Antonie Rašilovová, Štěpán Lustyk, Lenka Dvořáková, Kateřina Cuřínová, Michal Greško, Michal Novotný, Kristýna Kolenčíková, Alžběta Nováková, Berta Doubková, Kamila Selementová

zdroj zprávy: Natálie Durčáková