Počet komentářů: 0
Nový komentář

Zpráva z...
Národní divadlo Brno
> Stěhování duší

Marie Durnová stěhuje své duše
[10.9.2020]
Činohra Národního divadla Brno uvede 18. září 2020 premiéru hry Josefa Topola Stěhování duší. Inscenace se v Brně představí divákům vůbec poprvé. V hlavní – a jediné – roli exceluje Marie Durnová. Hra po dlouhých letech znovu oživí večerní program na Malé scéně Mahenova divadla.

Příběh o nejobyčejnějších věcech a jednom nevšedním osudu
Bývalá estrádní tanečnice Magdalena čeká – měsíc, rok či snad celou věčnost – se svým životem zabaleným do krabic a kufrů na jeden zásadní dopis od svého milence Roberta. Je připravena odstěhovat se a začít s ním nový skvělý život s výhledem na akát a pojišťovnu. Její osamělé čekání ve zšeřelém pokoji doprovází pouze neodbytné bušení do zdi – to nemohoucí sousedka Alžběta si ji žádá. Tahle situace, tenhle výjev, to je celý Magdalenin mikrosvět. Trávit jednotvárné dny mezi Robertem a Alžbětou, mezi snem a skutečností, mezi iluzí a pravdou. Mluvit s pavouky, spílat listonošce, hledat ztracené brýle. Jak ale chcete najít ztracené brýle bez brýlí? Z celé velikosti světa a života na ni zbyla pouze slova – vtipná, trpká i útěšná. Slova jsou pro ni zbraní a nástrojem, jak si s odvahou vyklestit cestu ven ze své sklepní potemnělé nory. Ze své samoty. Za jejím monologem se skrývá nostalgie, humor i lidskost každého bytí.

Vskutku nelehký úkol sólového partu připadl vynikající herečce a dlouholeté člence činoherního souboru – Marii Durnové. Během svého výstupu předvede dokonalou proměnu v pošetilou a tiše šílící opuštěnou ženu. V jednom z rozhovorů přiznala, že se této role „bojí“. Její nevšední herecký výkon však ukazuje tento prvotní strach jako naprosto zbytečný. K samotnému názvu hry podává své vlastní vysvětlení: „Důležitou roli ve hře pro mě hraje světlo. Žiju tady z božího světla, co den dá!, říká Magdalena. Ze sna, z polovědomí a ze tmy iluze se Magdalena stěhuje ke světlu, k poznání.“ Marie Durnová je v řadě třetí představitelkou Magdaleny – po Jiřině Jiráskové (Divadlo na Vinohradech, uvedeno jako scénické čtení na jaře 1989) a Jaroslavě Adamové (Městská divadla pražská, 1990).

Josef Topol napsal Stěhování duší roku 1986, tedy v době, kdy patřil mezi zakázané autory. „Osamělé bytí, povídání si sama se sebou je výrazným motivem hry, která je celá prodchnuta steskem po něčem živém – po živých lidech, kteří se odmlčeli nebo emigrovali; po živých slovech, která jako by vysychala. A přesto je Topolova hra plná naděje, odhodlání a touhy milovat a žít. Je oslavou života, třebaže s klaunsky smutným úsměvem,“ přibližuje atmosféru hry režisér Štěpán Pácl.

Josef Topol opět v Brně
S Josefem Topolem, jedním z nejvýraznějších českých dramatiků, je spojena především éra pražského Národního divadlo a Divadla Za branou v 60. letech. Jeho dvorními herci, kterým psal své hry „na tělo“ (Konec masopustu, Kočka na kolejích, Hodina lásky) byli Marie Tomášová a Jan Tříska. I díky jeho přičinění dosáhli tito dva herci hned na začátku své kariéry hereckého mistrovství.

Do moravské metropole se Topol vrací jako dramatik po padesáti letech, Stěhování duší je dokonce vůbec první brněnskou inscenací jeho díla po roce 1989. Současně se jedná o první setkání s dramatikou Josefa Topola i pro Marii Durnovou: „Setkávala jsem se s ním občas ve společnosti, ale nikdy jsme spolu nemluvili. Viděla jsme kdysi Konec Masopustu a Jejich den, slavné inscenace Národního divadla z šedesátých let. Později Kočku na kolejích v Divadle za branou. Ale hrála jsem nakonec jen Chůvu v jeho překladu Romea a Julie v rámci Letních shakespearovských slavností na Pražském hradě. Díky všemu, co jsem si od něj i o něm při studiu této role přečetla, si troufale myslím, že bychom si rozuměli. Možná bychom byli i přátelé. Rozhodně bych si to přála.“ Naopak pro režiséra inscenace Štěpána Pácla je to již po čtvrté, kdy se pouští do světa Topolových postav. V roce 2008 v divadle DISK inscenoval Konec masopustu, v roce 2013 natočil pro Český rozhlas Kočku na kolejích a v roce 2018 uvedl Hodinu lásky ve Studiu pražského Švandova divadla.

Na Malé scéně se bude hrát opět i večer
Inscenací ožije po dlouhé odmlce i večerní program na Malé scéně Mahenova divadla, která v posledních letech bavila především dětské publikum. Malá scéna se díky scénografii Michala Spratka promění v tajuplný suterén, kde se mezi zabalenými krabicemi a dalším harampádím skrývají snad všechny radosti a smutky, které si člověk s sebou nese po celý život. „Ne náhodou jsme zvolili prostor Malé scény, jdeme vlastně k Magdaleně domů na návštěvu. Bezprostřední blízkost umožňuje proniknout pod kůži příběhu, pod kůži postavy,“ dodává k volbě scény Pácl. Blízkost diváka s Magdalenou sedící ve svém pohodlném křesle skutečně podtrhuje nevšední divadelní zážitek. Na tuto intimitu není divák v Mahenově divadle zvyklý, zajisté ji však ke svému rozjímání nad osudem jedné staré dámy uvítá a děj jej o to více pohltí. Těžko v závěru říci, zda je hlavní hrdinkou příběhu Marie či Magdalena, to si bude muset každý divák rozhodnout sám.

JAK SE STĚHUJÍ DUŠE? (rozhovor s Marií Durnovou)

Jak na vás tak hra zapůsobila po prvním přečtení?
První věc, která mě napadla, byla: Proč ten název? Co znamená? Věřím totiž, že titul hry (zvláště u Josefa Topola) je pro její vyznění určující. A tak jsme se se Štěpánem Páclem pokoušeli název rozluštit a snad se nám to povedlo. S pomocí Platóna, který o stěhování duší píše v Symposionu, a Aleny Mornštajnové, která v Tichých rocích říká větu o tom, že v každém z nás je několik různých duší a že ty nešťastné je potřeba setřást na hromadu a rozdupat je. Text si mě získával postupně. Od pocitu, že to nemůžu zvládnout, až po překvapující zjištění, že každá věta by mohla být moje. Že jsou to vlastně moje zkušenosti, pocity a smutky. Teď je pro mě Magdalena jednou z postav, jednou z duší, které se ke mně nastěhovaly, zabydlují se a vedou velmi zajímavý dialog s těmi ostatními z mého hereckého života. Důležitou roli ve hře pro mě hraje světlo. „Žiju tady z  božího světla, co den dá!“ říká Magdalena. Ze sna, z polovědomí a ze tmy iluze se Magdalena stěhuje ke světlu, k poznání.

Josef Topol patří mezi nejvýznamnější české dramatiky druhé poloviny 20. století. Jak vnímáte jeho způsob psaní? Je opravdu něčím jiný?
Když jsem dostala tuhle roli, nejprve jsem si přečetla Topolovu prvotinu – Půlnoční vítr. Ta se mi strašně moc líbila. A přitom to napsal v devatenácti letech!
Topolův způsob psaní mi přijde přemýšlivý a neobecný; vývoj dialogů nepředvídatelný. Z počátku jsem si s jazykem Stěhování duší nevěděla rady. Je tam hodně opakování, na první pohled nezvyklý slovosled. Ale čím déle jsme zkoušeli, tím mi připadal ten jazyk více a více přirozený. Ten jazyk je totiž dobře odposlouchaný. Najednou mi přijde, že lidé v tramvaji mluví velmi podobně – přerývaně, v repeticích, s nezvyklým slovosledem – jako Magdalena ve Stěhování duší.
A přitom v Topolových hrách není žádný kalkul. Topol nechce svým psaním dávat najevo, jak je chytrý, přesto jsou jeho hry chytré. Nepředvádí se, jak dokáže slovy čarovat, ale přesto s nimi čaruje, úplně přirozeně.

Potkala jste se někdy s Josefem Topolem osobně?
Setkávala jsem se s ním občas ve společnosti, ale nikdy jsme spolu nemluvili. Viděla jsme kdysi Konec Masopustu a Jejich den, slavné inscenace Národního divadla z šedesátých let. Později Kočku na kolejích v Divadle za branou. Ale hrála jsem nakonec jen Chůvu v jeho překladu Romea a Julie v rámci Letních shakespearovských slavností na Pražském hradě. Díky všemu, co jsem si od něj i o něm při studiu této role přečetla, si troufale myslím, že bychom si rozuměli. Možná bychom byli i přátelé. Rozhodně bych si to přála.

Stěhování neodmyslitelně patří k hereckému osudu. Sama jste prošla pražským Divadlem Jiřího Wolkera, brněnským Divadlem bratří Mrštíků, libereckým Divadlem F. X. Šaldy, pražským Divadlem za branou, libereckým i pražským Studiem Ypsilon, Činoherním studiem Ústí nad Labem, Městskými divadly pražskými, Divadlem v Řeznické, Divadlem na Fidlovačce, Městským divadlem Mladá Boleslav, nakonec jste zakotvila ve svém rodném městě – v činohře Národního divadla Brno. To je život plný stěhování, že?
Stěhování je můj osud. Nespočítám, kolikrát v životě to bylo. Desetkrát? Patnáctkrát? Musela jsem se vzdát mnoha věcí, ale šlo mi to docela lehce. Až na knihy, fotky, dopisy. Ale i ty knihy už rozdávám… A teď na stará kolena prodávám chalupu zděděnou po rodičích. A tak se stěhuju, doufám, naposled. Mám k tomu domu po rodičích velmi úzký vztah. A znovu se vzdávám nejen jeho. Stejně jako Magdalena ve hře přemýšlím: „Vím já, bez čeho se obejdu, co je nejnutnější?“
Nestroyova hra Provaz o jednom konci je vlastně celá o tomto: Že člověk má dělat nebo mít pro život věci, které jsou nezbytné. A těch je většinou velmi málo. Důležité jsou vzpomínky, zážitky. Když se na sklonku svého života Jiřina Třebická (herečka pražského Činoherního klubu v letech 1965–1994 – pozn. red.) stěhovala do bezbariérového bytu, všechny její věci se vezly napřed. Než se do toho bytu nastěhovala ona, někdo ten byt vykradl a vzal jí krabice s dopisy a fotkami z divadla a z rodiny. Ona z toho byla úplně zoufalá a říkala, že jí ukradli celý život. Kdyby ukradli televizor, tak ji to nebude tak trápit, ale takhle ztratila kus vzpomínek.
Na druhou stranu: Kdysi jsem jela se zájezdem do Lurd a psala si takový deníček. Jeden kněz mi říkal, že to je zbytečné, že to nejdůležitější, co tady zažiju, si budu stejně pamatovat, že to, co si tady píšu, důležité není. A je to pravda, ty nejdůležitější zážitky nezmizely.

V podtitulu Stěhování duší je napsáno „meditace pro herečku“. Je pro vás tato meditace spojena s vyrovnaným, klidovým stavem?
Ne, to není. Není to klidový stav. Protože i když člověk je sám se sebou – třeba v bytě jako Magdalena – a když si takhle sám se sebou povídá, jsou věci, které ho vzruší, naštvou, projeví se to v těle. Na něco si vzpomene, na něco ošklivého nebo hezkého, a rozbuší se mu srdce. Já kolikrát se doma tak vztekám a tak si nadávám a tak jsem nešťastná, protože si třeba něco připouštím. A taky si klidně řeknu jako Magdalena: „Ty, krávo, proč se tímhle zabýváš? Proč si to tak bereš? Proč to nehodíš za hlavu?“

Jaké je to zkoušet monodrama? Navíc s režisérem o skoro dvě generace mladším?
Je to obtížné, zavazující, dobrodružné, vzrušující i zábavné. Dosud jsem hrála „role“, tohle je trochu jiné. Je to meditace, jak zní podtitul, rozhovor s různými dušemi, hlavně těmi, co jsou ve mně. Štěpán Pácl by mohl být i můj vnuk, a přesto – doufám, že mluvím i za něho – si rozumíme. Já mám sklon k melancholii a smutku a Štěpán mě vede k těm opačným polohám, které jsou v tom textu zastoupené stejnou měrou: sebeironie, nadhled, schopnost zasmát se sama sobě.

Máte za sebou více jak 150 rolí? Jak se k vám všechny vešly? A jsou některé příbuzné s Magdalenou?
V člověku je všecko. Divadlo hraju padesát pět let. Hraju různé role a nemůžu je jen „hrát“, musím každou najít v sobě. Člověk má všecky polohy. A jde jenom o to v sobě vydolovat tu správnou polohu. I to, co na sobě nemám ráda, použít pro roli, která to potřebuje. Přiznat si, že za určitých okolností bych mohla být taky taková. Ne něco vyrábět, ale najít to. Aby člověk na jevišti za tu postavu byl, aby nic nehrál.
Já měla obrovské štěstí, že jsem hrála velmi rozmanité role. Ženy dominantní i ty úplně obyčejné. Vedle Shakespearovy Lady Macbeth, Fanku v Čapkově Loupežníkovi, Kláru v Dürrenmattově Návštěvě staré dámy a Ottilii v jeho Frankovi V., Brechtovu Matku kuráž i Jahelkovou v Tylově Tvrdohlavé ženě. Každou jsem v sobě musela najít, každou tu „duši“. A někdy to dalo dost práci.
Když jsem hrála Lady Macbeth (v Činoherním studiu Ústí nad Labem – pozn. red.), měla jsem to založené na tom, že ona sama vlastně netouží po žádné moci, ale její muž – Macbeth – po tom hrozně touží. Proč by se na konci jinak zbláznila, když byla taková mrcha? Udělá všechno, aby Macbeth byl král, protože on si to přeje. V tom je podobná Magdaleně: Vůči Robertovi – vůči tomu svému „muži“ – je obětavá až k zbláznění. To je typická ženská vlastnost: obětovat se mužským a nic z toho nemít.

Řekla jste, že každá replika by mohla být i vaše. Je vám tedy postava Magdaleny blízká? A je to jenom o ní, nebo o člověku vůbec?
Je mi blízká věkem. A vůbec vším.
Každý člověk si něco maluje, něco si vysní, něco si představuje. A pak v určitém momentu zjistí, že to tak není. Třeba jenom na okamžik a pak se zas vrátí do té své iluze. Vždycky to tak je. Někde v hloubce ví, že život není to, co chceme, ale to, co máme, jak se tak říká. A někdy člověk příliš lpí na tom, co chce, a nevšímá si toho, co má. Na konci to tam je: Magdalena celou dobu mluví o tom, že nepůjde za Alžbětou a že ji nechce vidět. Nakonec zjistí, že Alžběta je to jediné, co má. Jediný člověk, který ji potřebuje. A že je to strašně cenné, když tě někdo ještě potřebuje. Protože když už tě nikdo nepotřebuje, to je asi to nejsmutnější na životě.

zdroj zprávy: Gabriela Kodysová



Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.