Jiří Havelka se do Dejvického divadla vrací po šesti letech. Naposledy zde vytvořil inscenaci Vražda krále Gonzaga, kterou připravil k výročí 25 let zmíněného divadla. V tomto díle se s šesti herci zabýval divadlem, ať už divadlem jako takovým anebo divadlem Dejvickým. Ve zkoumání dramatického umění pokračoval inscenací Vykouření v brněnském divadle Husa na provázku. Zde pojednával o incidentu z roku 2018, kdy v tomto divadle došlo ke přerušení uvedení hry Naše násilí, vaše násilí protestujícími z hnutí Slušní lidé. Je tedy zjevné, že téma divadla jako hybné síly ve společnosti je Havelkovi blízké. Není proto překvapením, že i nová Havelkova inscenace v Dejvickém divadle je s tímto tématem úzce provázaná. 

Victora Huga si možná někteří z vás pamatují z hodin literatury. Někdo si možná i vzpomene, že Hugo je vrcholným představitelem romantismu. Málokdo už ale ví, jaké události předcházely uvedení prvního romantického dramatu v Paříži. Píše se rok 1829, Evropě už dvě století vládne klasicismus, nicméně romantismus už postupně vystrkuje růžky. Ve vzduchu je cítit změna, mladé lidi už starý sloh nebaví. Sedmadvacetiletý Hugo už má za sebou několik dramat. To poslední mu ale zakázala cenzurní komise, a tak se do toho rozhodne šlápnout pořádně. Je čas na revoluci. Klasicismus přísně rozděluje komedii a tragédii, také diktuje psaní v tzv. alexandrínu (speciální typ verše). To vše se rozhodne Hugo rozbořit. Jeho nové drama Hernani není psané v alexandrínu, ale používá mnohem pružnější a volnější verše, a především kombinuje tragédii s komedií (ačkoliv zůstává především tragédií). Autorovi přátelé i divadlo Theatre-Francais v Paříži hru přijímá, cenzurní komise se bojí zakázat dvě díla v tak krátkém časovém rozmezí, a tak je premiéra naplánovaná na únor roku 1830. Zkoušení naráží na problémy, neboť herci zvyklí na klasická dramata odmítají v Hernanim účinkovat. Postupně se také na veřejnost dostávají detaily o hře a odpůrci romantismu jsou na premiéru připraveni již měsíce předem. 

Stejně tak se ale na první uvedení připravují romantici kolem Huga, kteří verbují sobě nakloněné, a prodávají jím lístky. Na tento spor se ale nabalí několik podobných, především ten generační. Romantici jsou o generaci mladší než fanoušci klasicismu, a tak touží ukázat starším, že do Francie dorazila nová doba. 25. února nastane vyhlížený den. Před divadlem se již kolem poledne shromáždí dvě skupiny. Victor Hugo vede chvílemi až vojenský projev mezi svými příznivci, ve kterém hovoří mimo jiném o boji starého a nového světa, o bitvě idejí a pokroku. Policie doufá, že dojde k potyčkám, a bude moct shromáždění romantiků rozehnat. Ti proto raději vlezou do divadla již kolem třetí hodiny odpoledne, a čtyři hodiny čekají ve tmě. Personál divadla je nakloněn klasikům, a tak hází na romantiky odpadky. I přes všechny problémy je ale premiéra obrovský úspěch, vynese spoustu peněz a jsou schváleny další reprízy. Příznivci klasicismu se ale nechtějí vzdát bez boje, text hry se naučí, na reprízy chodí pravidelně, pískají hromadně ve vytipovaných pasážích, vyvolávají bitky a hádky v hledišti, takže na divadelní představení je nemožné se soustředit. Po čtyřech měsících vypuknou ve Francii lidová povstání, a tak je uvádění tragédie přerušeno. Znovu je povoleno až v roce 1867, tedy až o 37 let později.

Tyto události vejdou do historie jako “Bitva o Hernaniho”. Stejnojmenná inscenace se v Dejvickém divadle zamýšlí nad tragédií Hernani jako takovou, nad generačním střetem dnešní doby, nad vývojem divadla, nad Dejvickým divadlem, a nad množstvím dalších témat. Podobně jako Hernani spojoval komedií s tragédií, tak i Bitva o Hernaniho kombinuje starou hru se scénami z divadelního zkoušení. Kromě toho dává dohromady i dvě skupiny herců. V inscenaci účinkují čtyři členové souboru Dejvického divadla a šest současných studentů Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. Všechno je tak připraveno na novodobou bitvu. Během představení divák shlédne zkrácenou tragédii, a to i v původním verši. Hra je stará skoro 200 let, a tak může působit těžkopádně, což je ze začátku zdrojem komických momentů. Po úvodní scéně se přesouváme ke zkoušce, a jsou přítomni i mladí studenti. Trvá ale několik minut, než je členové souboru vůbec pustí ke slovu, a na jejich názory se neptají ani tehdy. Všechny hlavní role obsadí ti starší, i když se na to věkově vůbec nehodí. Čas od času si neodpustí nějaký méně vhodný vtip, přijde i na drobné sexuální obtěžování. Úvod představení je především komický, a spory probíhají pouze mezi čtyřmi členy soubory. Po nějaké době se ale dějová rovina převrací. Projevuje se to lehkým zvážněním děje Hernaniho, a scény věnované této tragédii už nejsou tak groteskní. Další scéna nám nastiňuje dobové spory klasiků s romantiky. Členové soubory znázorňují klasiky, studenti romantiky, a některé argumenty jsou povědomé, jako kdyby se daly použít i dnes.

Jak pokračuje děj Hernaniho, studenti se více dostávají ke slovu, více konfrontují starší herce, říkají si o větší role, až nakonec jeden z nich hraje i samotného Hernaniho. Někde mezi body, kdy hrají hlavní postavy pouze členové souboru a poté pouze studenti, nastává zajímavý moment, kdy je situace asi 50/50. Je vidět, že studenti mají zlomek hereckých zkušeností oproti starším kolegům. Někdo za tím může vidět opravdu pouhou nezkušenost, ale mně se zamlouvá interpretace, že stejně jako Hernani byl ve své době ranou, a tudíž nedokonalou a těžkopádnou romantickou tragédií, tak i studenti jsou nyní pouze na začátku nové éry. Co je nové, není dokonalé, možná to není ani dobré. Ale bez počátečních bolístek se nikam nikdy neposuneme. To je podstatou vývoje. Dejvické divadlo ve své době vzešlo z jednoho ročníku DAMU, a tak mi přijde celá tato dynamika, tedy jakási výměna herců po letech, velice zajímavá a nosná.

Poté přichází stěžejní scéna celého představení, tedy debata herců s diváky. Někteří studenti a studentky se posadí do hlediště, a tvrdě útočí na členy souboru. Útočí na ně kvůli tomu, že v Hernanim sotva vystupují jakékoliv ženské postavy, a když už, tak se jejich text dá shrnout na citoslovce. Dále jsou terčem kvůli hloupému humoru, které “scény ze zkušebny” provází. Dochází zde k neobvyklému fenoménu, tedy “divadlo na divadle na divadle”. Havelka skládá vrstvy na vrstvy, a co bylo meta před minutou, je nyní nová rozbitá čtvrtá stěna. Starší herci nacházejí odpovědi pouze ve stylu “My nikomu neubližujeme, vždyť jenom hrajeme starou hru.” Studenti jim oponují, že to přece nic neomlouvá, protože herečky tím z procesu tvorby stejně vylučují. Co se týče “scén ze zkušebny” týče, tak studenti zároveň útočí i na diváky v samotném divadle (i když to přímo neříkají), protože přece oni se tomu všemu, včetně obtěžování, smáli. Obhajoba, že přece nikomu reálně neublížili, je odmítnuta, neboť nikdo v sále neví, jestli se v divadle nenachází někdo, komu je tímto skutečně ubližováno. Na to odpovídají herci, že se přece nemohou ptát každého diváka. Ale na každém názoru je trochu pravdy. Dalším příkladem je, když se studenti v hledišti obrátí na studenty na jevišti, co si o tom myslí oni, jejich vrstevníci. Ti odpovídají, že s nimi souhlasí, načež je jim řečeno, jestli si nepřipadají jako pokrytci. No jo, ale když člověk dostane příležitost hrát v takovém divadle, jako je to Dejvické, můžeme se mu divit, že trochu sleví na svých zásadách? Opět není ani jeden názor stoprocentně správný, bitvu nevyhrál nikdo. 

Mám s inscenacemi Jiřího Havelky již určitou zkušenost, a tak už během první části věděl, že je potřeba hledět trochu “za roh” pozorovatelného, hledat přenesené významy, pátrat po skrytých detailech. Po nějaké době začaly otázky vyplouvat na povrch samy. Studenti mi ukazovali novou perspektivu, otevírala se nová témata. Najednou byl vidět další pomyslný roh. Když začala “debata s diváky”, tak jsem o většině témat a otázek již uvažoval nějakou dobu, a nebyl jsem tedy zas tak vtažen do děje, neboť jsem si porci těchto témat už vnitřně prodebatoval. Viděl jsem i za druhý roh. Kam dál? A pak se to stalo. Představení mě silou přetáhlo přes třetí roh, a já viděl sám sebe. Viděl jsem, jak se směji hloupostem, jak uvažuji o zbytečnostech. Herci nám ukázali, jak vypadáme, jak se chováme, lépe než kdybychom se viděli na vlastní oči. Ale herci také viděli sami sebe. Diváci hleděli na diváky, herci hleděli na herce, společnost hleděla na společnost. Co jiného se dá dělat, než se jen tak smát? Jenom komedie spojená s tragédií tvoří dobré drama, dobré divadlo. A nic není víc.