Národní divadlo uvádí v této sezoně v historické budově jedinou premiéru - Oresteiu, nikoliv však Aischylovu trilogii, ale její adaptaci od britského dramatika a režiséra Roberta Icka. Jeho Oresteia se víceméně neliší od dalších reimaginací antických děl, děj se neodehrává v antickém Řecku, do dění nezasahují bohové (kromě Athény) a chór je vypuštěn. Icke též rozšiřuje první část trilogie, přidává dějství z dob dětství tří sourozenců, když byla Ifigénie ještě naživu. Nejvýraznější změnou je vyšetřování Orestovy matkovraždy, doktorka (Gabriela Mikulková) pozastavuje dění, aby se doptala Oresta (Zdeněk Piškula) na otázky, které nakonec vedou k jeho přiznání k vraždě jeho matky Klytaiméstry (Zuzana Stivínová). Poté následuje soud, jenž stejně jako v Aischylově verzi soudí nerozhodně. V tomto momentě nalézáme nejvýraznější úpravu pražské inscenace - text byl dramaturgyní Janou Sloukovou zkrácen, ze čtyřhodinové inscenace zůstaly dvě hodiny a čtyřicet minut. V Ickově textu je přiznáno, že dění na jevišti představuje soudní vyšetřování, dle scénických poznámek po scéně chodí herci s předměty doličnými a časy úmrtí se promítají na displeje. V pražském uvedení toto neplatí, žádné důkazy jako dýky nebo dopisy předkládány nejsou. Náhlé přesunutí k Athénskému soudu v moment Orestova přiznání doktorce mě zaskočilo, což nemá být negativní poznámka, přestože zkrácení druhé a třetí části trilogie do padesáti minut by se mohlo zdát radikální. 

Autor v předmluvě svého textu píše: “Tato adaptace předpokládá použití absolutního minima rekvizit a prázdného jeviště.” Už při příchodu do sálu historické budovy je zjevné, že režisér Marián Ámsler se scénografem Petrem Vítkem na tento požadavek příliš nedbali. Už když měl ve Státní opeře premiéru Mefisto, vyplynulo, že M. Ámslerovi není cizí efektní podívaná oplývající kouřovými efekty a velkými promítacími stěnami. Rekvizity jeviště neucpávají, stejně tak určitě není prázdné. Pozadí tvoří stěna z bílých kachliček, na jejímž vrchu foukají čtyři velké industriální fény kouř na jeviště a vytvářejí pěkné světelné obrazy. Pod ní je prostor, který ve mně nejvíce evokoval umývárnu ve vodáckém kempu, tedy několik rezavých sprchových hlavic rozdělených plastovým závěsem, to vše doplněné klasickým plechovým umyvadlem rukou i ešusů. Uprostřed jeviště stojí stůl, ze kterého se při odstranění desky stane vana. Záleží, jestli se rodina sešla k večeři nebo se navzájem vraždí. Žádná plocha nezůstane bez krve, jednou se vraždí ve sprše, pak u umyvadla, ve vaně a nakonec i na stole. Nejvýrazněji ze scénografie působí orchestřiště pokryto něčím, co nejblíže připomíná kukuřičné křupky tyrkysové barvy - možná to opravdu budou ony, neboť struktura, velikost a dokonce i chuť je stejná. Jinak ale jeviště naší první scény nejezte. 

Na scéně se rozehrávají bombastické vraždy a hádky, herci i herečky se nebojí velkých gest, hustý dým zaplňuje sál, skvělá hudba Ivana Achera duní tak moc, až vibruje každá sedačka i za stěnami sálu. Berenika Mikeschová (v trojroli Ifigénie, Kassandry a Athény) svým zpěvem ovládá prostor, tempo je na antickou tragédii svižné, děj mou pozornost upoutal skoro  celých 150 minut. Svou zásluhu na tom mají i herecké výkony, především Davida Matáska v dvojroli Agamemnona a Aigisthose, Jindřišky Dudziakové v roli Elektry a již zmíněné Gabriely Mikulkové v menší roli Doktorky. Příjemně mě překvapil Zdeněk Piškula v hlavní roli, především protože se dokázal odpoutat od své tradiční polohy zoufalého milence. Posun do traumatizovaného, lehce autistického chlapce s tiky sice není tolik výrazný, ale i tak mu slušel. Párkrát se stalo, že někteří herci ve svých výkonech sklouzli k náznakům patosu, ale výpravné tragédie k tomu přirozeně svádí. Bezvadně provedené a nápadité mi přišlo využití dvou dětských herců, malé Ifigénie a Oresta. Zatímco oba členové baletní přípravky ND sedí u rodinného stolu a pohybově vyjadřují své pocity, jejich repliky ve skutečnosti pronáší jejich dospělí protějšci, B. Mikeschová a Z. Piškula. Po dlouhé době jsem viděl nějakou myšlenku za postavením dítěte na scénu, nikoliv že by v příběhu vystupovala postava dítěte a tak režisér*ka obsadí dětského herce. 

Kromě drobností se může zdát, že s inscenací nejsou žádné trable, bohužel ani to není pravda. Pro nejzásadnější výtku se ale musíme vrátit zpět na začátek, tedy k textu Roberta Icka. Dle mého názoru má totiž několik děr a nejasností. Agamemnon svou dceru obětovává bez většího rozmyslu - všechny debaty, které o oběti vede se svými poradci se zaměřují na praktické záležitosti takového činu, nikoliv na morální stránku věci. Kassandra je v tomto textu de facto zbytná postava, její roli v ději jsem nepochopil vůbec. V originále varuje obec před vraždu Agamemnona, ale protože mluví v hádankách, nikdo ji nerozumí a ani neposlouchá. V této verzi ji akorát není rozumět vůbec, což má ale za vinu spíše příliš hlasitá hudba a okolní ruchy. I při čtení Ickova textu jsem ale měl dojem, že se tragičnost Kassandřina osudu nějak vytratila. Na spoustu motivů z první části se brzy zapomnělo. Všechny výtky mi ale docházely až s denním odstupem, během představení mi zmíněné situace nepřišly ničím zvláštní. Dynamické režijní řešení a rychlý spád (alespoň v mém případě) zamaskovaly nejasné části textu. Další dva dny jsem o textu intenzivně přemýšlel a to je vždycky hezký zážitek, takže i když jsem dospěl k názoru, že drama má své chyby, tolik mi to nevadilo. Moji míru doporučení tyto dva dny také neovlivnily, protože i přes nedostatky textu je Oresteia inscenací, kterou stojí za to vidět, už jenom kvůli těm hodinám dodatečného přemýšlení. Reprízám by větší množství diváků prospělo.