Uživatelské blogy

Wilderova hra Naše městečko, do níž se pustili v Divadle ABC, je o tom, že přes 2/3 představení (úmorné dialogy, banální situace etc.) se čeká na kouzlo, které snad ani není pointou, nýbrž kvitancí poselství tohoto na svou dobu asi silného textu. Nalezení zázračnosti obyčejného života. Připomenutí normálních situací, které jsou ale pořád krásným rituálem ve všednosti života. Všednost kontra věčnost jiné „kosmogenní“ dimenze... Být dramaturgem, tak po tomhle snad sáhnu taky. Jenže svět už je trochu jinde, než byl před padesáti lety (časové zařazení hry je do doby před padesáti lety kdoví proč p...

Vlezete do divadla Alfred ve dvoře, a samozřejmě je přichystáno nečekané „baf“ – když je na programu pantomimická klaunérie Vojty Švejdy s názvem Albert se bojí. V AVD jsem zvyklý na ledaco, často na uvědomělou alternatýýývu, kterou prostě nechápu, ale u Vojty Švejdy máte jistotu, že uvidíte zábavné divadlo založené na gestu, pohybu, výrazu a hravé nadsázce s obdivuhodným smyslem pro detail. Ačkoli inscenace Albert se bojí je o dětském strachu ze tmy, šikany, nemocnice ad., jsou tato témata podána formou úsměvnou, ba přímo roztomilou. Jestli jste ještě neviděli, jak někdo může zahrát snad dvac...

Kdo by čekal na jevišti Divadla U Hasičů nějakou „veselou zájezdovku“, na jevišti jsou přece Jan Révai a Dana Morávková, hrdinové jisté nekonečně nastavované seriálové kaše, byl by na představení Docela velkého divadla Milion liber poněkud zklamán. Je to hra, která i přes své komediální momenty vyžaduje trochu pozornosti, aby divák mohl rozklíčovat motivy jednání obou postav. Mladý bezdomovec se ocitá v luxusním bytě, ale nejde o dobročinnost ze strany atraktivní ženy, ale o děsivou rafinovanost... Oba herci drží publikum v napětí, o jakou nebezpečnou hru se tady jedná, aby v závěru rychlém sl...

Vlaková opera: Meet Factory je nový multikulturní prostor vzniklý z bývalé továrny v hodně zapadlém koutě Smíchova. Plastic People of the Univers právě tady …next wave… zahájili vystoupením, které snad pro všechny bylo velkým zážitkem, a to i přes strašnou akustiku prostoru. Mělo to říz tak stokrát větší než pývo od občerstvovacího pultu a sílu nefalešného undergroundu. Studenti KALD DAMU vše doprovázeli více či méně nápaditými metaforickými vláčky, projíždějícími mezi diváky halou. Prach z Meet Factory ale ze sebe pucuju snad ještě teď a marjápuchy nechť si tam urovnají pořadatelé. Kostýmy...

V tzv. Komoře divadla Komedie jsou židličky na sebe natěsnány, jako by tvůrci inscenace chtěli nechat diváka spoluprožít pocity ochrnutého světanápravce. A pak nakydání tolika sociokritických poznámek na adresu společnosti, možná až s infernální vizionářskou pachutí, se zaryje do myšlenek díky obdivuhodné interpretaci Martina Fingera třeba i snadněji. Jeho světnápravce pokrouceně (ale klidně) sedí, mlčí, hloubá, mluví, z myšlenek samolibě skládá mentorské akordy, tyranizuje. Text zbavený interpunkce trhá do mrazivě přesných úsečných vět. Psychologií se tady nikdo nezabýval. Kdyby se zabýval, n...

Čardášové princezny režiséra pana Kero® jsou dělány po celé Evropě přes jeden kopírák. Dva měsíce svou koncepci driloval i v Praze. Popravdě řečeno, zaplaťbůh za to. Jinak asi by v Karlíně uhnětli něco ze své invence. Takto máme v Praze velmi slušnou operetní inscenaci. Je výbušná a choreograficky poněkud z jiné planety, takže se na ten triviální příběh dá dívat se zájmem. A kdybyste nebyli takoví hudební antisluchaři jako já, možná si nějakou tu melodii do hlavy zavrtáte a odnesete bez povšimnutí, že opereta už je tzv. přežitý žánr. Sisa Sklovská a Marián Vojtko se v ústředních postavách S...

Zpříjemnit si hodně pošmourné zářijové odpoledne pohádkou na VyšeHrátkách se zdál být dobrý nápad, vždyť k infantilitě se normálně hlásím. Na místě zjišťuji, že je trochu bordel v programu (ale fakt jenom trochu, ale i to stačilo k tomu, že jsem viděl úplně jinou pohádku, než jakou jsem vidět zamýšlel). Ale herce Divadla Minor mám rád, protože umí, a tak mi to bylo jedno, že uvidím Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. Možná bych se zabýval nesourodou výtvarnou podobou inscenace, kdyby mě tolik neotrávil princ, jenž zachraňuje zakletou princeznu z moci zlého černokněžníka. Nerozhodný, bojácný, t...

Tak nám Mr. Kratochvíl žaluje český stát, že se na jeho soukromé a zaměřením komerční divadlo, Ta Fantastiku, nedostalo grantu. Že prý každý pekař v ulici by měl dostat stejně mouky nebo co. Pochopil vůbec, co je to grant? To je přece při momentálně nastavených pravidlech dobrotivá podpora (dorovnávající ztrátu z provozování repertoárového divadla) ze strany města vybraným subjektům, ne jeho povinnost, a ještě k tomu celkem logicky namířená primárně tam, kde město má své statky či kde je veřejný zájem nebo kdy je dobré trochu podpořit neziskovky, optimálně vždy podle kvalitativních kritérií, a...

Během okurkové sezony sleduju televizní zprávy běžně jen na půl oka. Ani mi v první chvíli nedošlo, že v reportáži z prostředí atomového výbuchu vidím právem nas*ané známé tváře. Docela velké divadlo navštívili lupiči. Ukradli, na co přišli a co - kromě zásob z divadelního baru - jim asi bude k ničemu (obtížně nahraditelné rekvizity, minidisky s nahrávkami k inscenacím, specifická zvuková technika), čímž zničili dlouholetou práci lidí, kteří se systematicky a na velmi vysoké úrovni věnují mj. inscenacím pro děti a projeli se svými inscenacemi téměř celý svět (jenom tady doma se o tom moc neví)...

Na tohle jděte se podívat povinně. Skvělé! Cítím mnohá příjemná „mravencující“ rozechvění: např. jak je nám téma Šakalích let bytostně vlastní (i když je tolik let po té a nemusíme nutně být z Dejvic), jak vtipné jsou texty písní a jak Ivan Hlas prostě a jednoduše upřímným drajvem a láskou k rock´n´rollové tradici válcuje pražské muzikálové popzpívánky plné kudrlinek. V ABC to rozjeli tak, že budete žasnout, čeho jsou schopni (když chtějí). Lví podíl má na tom hostující Miroslav Hanuš, kterého jako režiséra třeba ani moc neznáme. Jakoby se vůbec nepáral s nějakým pojetím, prostě vystřihnul par...

Divadlo pod Palmovkou je mi sympatické mj. proto, že umí nevázat se encyklopedickými škatulkami. Višňový sad tam neměl tu únavnou sentimentální pachuť, ale byl tragikomickou smrští v intencích původního záměru velkého Čechova. Také Gazdina roba Gabriely Preissové se v DPP nehraje jako tzv. realistické drama. Proč taky, když je to balada jak vyšitá. Baladický oblouk je režisérem Petrem Kracikem vyklenutý mistrovsky a nejde si nevšimnout, že díky tomu do publika nejdou žádné umělé emoce ústředních postav té hrozné a bezvýchodné zápletky. Podobně jako balada předurčuje osud, tak i inscenace spěje...

Ať si kdo chce co chce říká, Praha se až na pár výjimek bahní na dně průměrnosti. Přesvědčili mne o tom (zase) divadelníci ze Slováckého divadla. Na festival Dítě v Dlouhé přivezli Divou Báru, v níž volají nejen Báro!, ale i Viktorko! a Karlo! Třikrát z díla Boženy Němcové. Uhrančivý múzický a emočně silný tvar Jana Antonína Pitínského musí potěšit každého, kdo ještě nezapomněl na kořeny českého literárního odkazu. Vidění divého básníka Pitínského s využitím eruptivně zkrácených dramatizací Evy Tálské a Matěje T. Růžičky je plné obraznosti a působivých divadelních zkratek. Žádné realistické př...