Hákový kříž je jedním z nejmladších archetypů. Je to symbol útlaku, nesnášenlivosti a především nacistický znak. Od 2. poloviny 20. století se na divadelních prknech tématika nacismu, potažmo holocaustu objevuje stále častěji. Od prvotní snahy o detabuizaci docházelo k popularizaci tématu, která vyvrcholila v současný „šoa business“. Vzniklá díla týkající se židovské otázky za 2. světové války často využívají zájmu, kterému se tato tématika ve společnosti těší. Nezřídka se autoři uchylují k citovému vydírání a historické události znásilňují ve svůj prospěch. Ne náhodou se v 15. ročníku divadelního festivalu Ost-ra-var vyskytují hned dvě inscenace, které se s touto problematikou potýkají. Každá však volí jiný přístup.

Divadlo Loutek Ostrava v letošní sezóně uvedlo hru Israela Horovitze Lebensraum (Životní prostor). Drama čítající přes 40 postav, ztvárněných třemi herci, prezentuje utopické události formující se v současném Německu. Tamější vláda se rozhodne obnovit počet židovské menšiny ve státě. Za tímto účelem, který nápadně zavání pozitivním rasismem a snahou vyrovnat se s národní minulostí, zve do Spolkové Republiky Německo 6 milionů židů, jimž slibuje zaměstnání. Na základě této výchozí situace se rozvíjí děj, který varuje před tendencí historie opakovat se.
Autor se snaží i zachytit událost prostřednictvím postav, na které mají největší dopad. Ve středu pozornosti stojí patnáctiletá dvojice: židovský chlapec, který z Ameriky do Německa přijíždí s rodinou a dcera dělníka, který kvůli imigrantům přichází o zaměstnání. Proti tomuto naivnímu mileneckému páru, který svým osudem připomíná Shakespearovu tragédii Romeo a Julie, stojí syrový příběh staršího muže, který v koncentračním táboře přišel o rodinu. Do Německa se vrací, aby se pomstil ženě, jež ji ze závisti udala. Situace, kdy muž popisuje, jak navštěvoval nemohoucí stařenu, aby jí každý den, až do její poslední hodiny, opakoval hrůzy, které způsobila jeho rodině, je nejsilnějším momentem hry.
„Chcete- li tímto, chvílemi ponurým příběhem udržet divákovu pozornost, musíte zapojit veškerou svou fantazii.“, píše Izrael Horovitz v úvodu ke své hře. Je tedy až s podivem, že se původně činoherní drama setkává s loutkovým provedením až při příležitosti české premiéry. Inscenátoři se svou představivostí rozhodně nešetřili. Pro zpřítomnění příběhu využívají klasických marionet, manekýn, nehybných sošných loutek, dětských panenek, byst, převleků a práce se světlem, které jasně definuje prostor. Nejnápaditějším prvkem jsou kufry (motiv připomínající hromadný odvoz židů do koncentračních táborů) rozmístěné po jevišti, v kterých se nachází prostředí pro jednání loutek.
Samotná práce herců (Lenka Macharáčková, Ivo Marták, Ivan Feller) však rozhodně není bez chyby. Často se uchylují k činoherním prostředkům, a to v takové míře, že zapomínají na svůj druhý komponent jevištní postavy – na loutku. To je nejzjevnější snad ve scéně prvního polibku mladého páru. Herci se k sobě mají, zatímco loutky nechají stát odvrácené od sebe. Největším problémem je to především u představitelky ženských rolí, jejíž přehnaná mimika je místy až iritující.
Zážitek z představení také mírně kazí často nevhodně užitý hudební podkres. Už tak patetický proslov otce rodiny, podbarvený instrumentální verzí Dylanova Knocking on heaven’s door působí nechtěně ironicky.
Inscenace Mariána Pecka je pozoruhodným příkladem dospělého loutkového divadla, které se však nedokázalo vyhnout místy až lacinému sentimentu, který je zakódován v původním textu, a naopak jej ještě umocňuje. I tak ale divákovi poskytuje nápaditý a ucelený pohled na alternativní současnost a vznáší důležité otázky ohledně vyrovnání se s národní i individuální minulostí.

Divadlo Loutek Ostrava - Israel Horovitz: Lebensraum, premiéra 20. září 2011
Překlad: Alexander Jerie
Režie: Marián Pecko
Scéna: Pavol Andraško
Kostými a loutky: Eva Farkašová
Hudba: Pavel Helebrand
Dramaturgie: Jana Pithartová
Hrají: Lenka Macharáčková, Ivo Marták, Ivan Feller

Hra Jubileum Georgie Taboriho inscenovaná v Komorní scéně Aréna přistupuje k tématu holocaustu antagonistickým způsobem. Zatímco Lebensraum vypráví jímavý příběh, Jubileum prezentuje absurdní výjevy, které šokují svým černohumorným laděním. Pro Taboriho nejsou tabu ani rasistické vtipy. Poukazuje na ztrátu lidskosti na obou stranách cihlové zdi, na apatii k životu, ke které dochází v ukrutných podmínkách. Už svým názvem vypovídá o zdánlivě nesmyslné potřebě lidí neustále si připomínat historické události, které by snad bylo lepší zapomenout. Zároveň však ukazuje, že pokud příčiny původních ukrutností nevymizí (v tomto případě rasová nesnášenlivost), tak paměť slouží jako jediné varování před katastrofou.
Hra se věnuje posmrtnému životu hudebníka Arnolda, jeho ženy Lotte a jejich neteře Mitzi, která trpí formou křečové obrny. Rodina sleduje vandalství páchané na hřbitově, kde jsou pochováni. Nákresy hákového kříže v nich vyvolávají palčivé vzpomínky, které se týkají posledních chvil jejich života. Do toho jim neustále mladý vyznavač nacismu telefonem připomíná, že už jsou mrtvi.
Herci se s jistotou pohybují v žánru grotesky. Manželský pár, ztvárněný Vladislavem Georgievem a Alenou Sasín-Polarczyk, je roztomile živočišnou dvojicí mrtvol, které se vysmívají svému tragickému osudu. O svém úmrtí však vyprávějí snad až s přílišným nadhledem. Ve scéně, kdy Lotte znovu prožívá chvíli, kdy se utopila v uzamčené telefonní budce, sice vyniká komická absurdnost situace, ale Sasín-Polarczyk nepodává dostatečně přesvědčivý výkon na to, aby si divák uvědomil mrazivou vážnost dění.
Rovnováhu mezi komickým a tragickým jednáním se podařilo udržet snad jen představitelce postižené Mitzi, Tereze Dočkalové. Její vzpomínání na první lásku vyvolává smích i mrazení v zádech. Především výraznou mimikou ztvárněná naivita postavy dojímá ve chvíli, kdy je ponižována chlapcem, kterého s dětskou bezelstností miluje.
Režisér André Hübner-Ochodlo s Taboriho těžko uchopitelným textem pracuje obratně. Inscenace není jen otrockým převedením slova na jeviště, ale obohacuje jej i o další významy a s pomocí světel pracuje s divadelními znaky. Chytré použití light-designu je například ve scéně úmrtí Lotte – telefonní budka, ve které je zavřena, je naznačena jen obdélníkem světla, které postupně zhasíná. Působivá je také závěrečná scéna, ve které postavy vztahující ruce k žárovce vytvářejí děsivý obraz plynové komory.
Komorní scéna Aréna hru Jubileum na jeviště převedlo s citem. Neuchyluje se k lacinému sentimentu, ani k nevkusně explicitnímu černému humoru, ke kterému může text svádět. Taboriho absurdní drama je v ostravském provedení až mrazivě pravdivou výpovědí o zoufalé touze zapomenout, o snaze přijímat tragédii s humorem a o nadbytečnosti pláče tam, kde je zapotřebí jednat.

Komorní scéna Aréna: Georgie Tabori – Jubileum, premiéra 18. září 2010
Překlad: Petr Štědroň
Režie a výprava: André Hübner-Ochodlo
Hudba: Jerzy Satanowski
Scénická hudba: Adam Zuchowski
Dramaturgie: Tomáš Vůjtek
Hrají: Vladislav Georgiev, Alena Sasínová-Polarczyk, Tereza Dočkalová, Josef Kaluža, Michal Moučka, Marek Cisuovský, Dana Fialková