Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog návštěvníků i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
STRASSLIWI HODOWANI U GEISSLERS
Dušan Hübl, 6.9.2011
Uprostřed scény černý stůl upravený tak, že jeho deska tvoří šikmou plochu svažující se směrem k divákům. Kolem stolu židle, vzadu vyšší, blíž k divákům nižší. Budí to dojem, jako bychom my diváci shlíželi na scénu s výšky, jako bychom dění sledovali s určitým nadhledem. A zároveň to budí dojem katafalku. Ten se ještě umocní, když dívka v lidovém kroji stůl obřadně pokryje černým ubrusem. To jsou počáteční divácké vjemy z nejnovější inscenace Geisslers Hofcomoedianten Don Juan aneb Strašlivé hodování. Napjatě čekáme, kdo nebo co se bude pohřbívat.

Dějový rámec inscenace tvoří dívčí loučení se svobodou. Nevěsta v lidovém kroji s věnečkem reprezentuje český živel a hostí čtyři kamarádky, které jsou již vdané – každá do jiné země, jejíž kultura v minulosti nějak ovlivnila juanovský příběh. Na malé oslavě se tedy setkávají kultury česká, německá, španělská, francouzská a italská. A setkávají se nahlížené ryze ženským pohledem. Mužský živel sem vstupuje ve třech různých rovinách: juanovským příběhem v podobě populárního televizního seriálu, který si všechny vdané ženy navzájem nadšeně připomínají, dále v ironickém i drsném vyprávění o jejich vlastních manželech a konečně také v podobě jediné reálné mužské postavy Nevěstina nastávajícího. Hodný a milý chlapec, také v lidovém kroji, občas zahraje na housle lidovou píseň, občas se malinko opije. Tak trochu jouda, ale v podstatě normální mužský. Tvůrci nám tak vlastně předkládají donjuanovský motiv v trojjediné podobě. Počáteční poněkud feministické vyznění obsahu je vyrovnáváno formou provedení – hovor zúčastněných dam opakovaně sklouzává do podoby prázdného blábolu, v němž se jakýkoliv obsah postupně ztrácí v záplavě zvuků, jež původně byly slovy. Což není nic proti dámským sešlostem – pánské hospodské plky o fotbale či politice mají zpravidla stejně pokleslou formu i obsah. A pokud by snad obálka programu s fotografií Nevěsty uprostřed velkodrůbežárny budila nějaké genderově nekorektní asociace, stačí si uvědomit, že kohouti jsou také drůbež...

Jako předloha posloužil tvůrcům inscenace český text loutkové hry z roku 1770 (původní název Strassliwi Hodowani nebo Don Jean mordirz sweho Pana Bratra Don Carlos w 3 dílích), nalezený v archivu statku Svobodné Hamry na Chrudimsku. Předloha je však využita velmi volně, režisér Petr Hašek a dramaturg Otakar Faifr s ní naložili zcela po svém, jak je ostatně u tohoto divadla zvykem. Nečekejte žádnou pietní rekonstrukci naivně-patetického a místy naopak mírně obhroublého textu Dona Jeana, jak jej hrával dávný východočeský loutkář. Tématem geisslerovské inscenace není Don Juan jako takový a nejsou jím ani různé způsoby, jak mohl být provozován v minulosti (třeba loutkové divadlo) nebo jak by mohl být provozován dnes (třeba globální televizní seriál). Jde spíše o reflexi jednoho z archetypálních příběhů lidmi naší současnosti, a to o reflexi dost sebeironickou. Jak asi dnešní lidé vnímají ta vysoká patetická témata a jak si je dokáží přiblížit – tedy snížit (?) na běžnou člověčí úroveň životní reality? V tom má tato inscenace s tvorbou starých lidových loutkářů mnoho společného. Vladimír Štěpánek charakterizoval v doslovu k vydání tří starých loutkových her (x) jejich metodu tvorby následovně: „Je tu groteskní rozpor mezi skutečnou závažností a důsažností takových citů a činů a jejich lehkým pojetím; velké, osudové momenty lidské existence jsou sníženy a zesměšněny. Umění pojmout vážné stránky života lehkovážně nebo dokonce komicky není snadné, v tom směru vede velmi úzká hranice mezi cynismem a osvobozujícím smíchem.“ Tato charakteristika by se dala klidně použít i pro tvorbu Geisslers Hofcomoedianten. A zároveň se tím dostáváme k jednomu ze základních geisslerovských témat, jímž je konfrontace starého se současným a hledání nečekaných nebo dosud nezřetelných souvislostí.

Především však u tohoto Dona Juana jde o navýsost současné divadlo, které dovedně využívá všechny dostupné prostředky k rozšíření a prohloubení svého sdělení i k obohacení své formy. Loutkové divadlo? Ale ano, chvílemi se hraje: s párkem (třeba v roli Hans Wursta), s ptačími brky (abychom si připomněli časy, kdy se nesedávalo u televize, ale u draní peří), ale třeba i s hlavou druhého herce. Mimochodem „rakvičkárna“ s peřím skýtá mnoho vtipných erotických odkazů, a zdaleka ne prvoplánových. Naivní patos? Jak je libo. Ovšem původní „loutkový“ text funguje jako citace současného telenovelového seriálu, který se pyšní vysokou sledovaností v celém doño-donjuanovském světě. Zjistíte, že to jde a že rozdíl v naivitě ani v patosu není velký. „Lidová“ obhroublost? Jako by vypadla z třeskutě vtipného pořadu některého oblíbeného baviče. A je na divácích, zda to budou považovat za podbízivost tvůrců nebo za ironický pohled na pokleslé umění minulé i současné. Důležitou součástí geisslerovských produkcí je již tradičně hudba a obsáhlejší zmínku si zaslouží i u této inscenace. Jako hlavní inspirace posloužily východočeské lidové písně, které kongeniálně aranžoval Matija Solce pro „a capella“ interpretaci herečkami. Ústřední instrumentální melodii inscenace (zdrojem je rovněž lidová píseň) si zaranžoval pro housle představitel jediné mužské role Martin Bohadlo a sám ji také živě hraje. Za třetí hudební složku můžeme považovat stylizované mluvené slovo ve chvílích, kdy rozhovor zúčastněných dam přechází do bezobsažné kakofonie zvuků. I ta se stává svébytnou hudbou, provedenou zde s dokonalostí, kterou jsme dosud znali jen z projektů Jiřího Adámka (Tiká tiká politika či Evropané) nebo Ondřeje Davida (Do ráje). Také tento prostředek ovšem odkazuje mnohem dále do minulosti, třeba k lidovým loutkářům, kteří rovněž s oblibou využívali deformovanou mluvu a nepřirozenou modulaci řeči. Herecké výkony jsou (jak je u tohoto divadla zvykem) vyrovnané a na vysoké úrovni, všichni aktéři disponují i dobrými pěveckými a pohybovými dovednostmi. Přece jen bych však chtěl tentokrát více vyzdvihnout Vendulu Štíchovou (Nevěsta) a Martina Bohadla (Nevěstin nastávající), jejichž úloha v inscenaci je složitější. Jejich postavy totiž na rozdíl od čtyř návštěvnic ze zahraničí prodělávají v průběhu hry jistý dramatický vývoj.

Zkouším si v duchu porovnat čtyři poslední inscenace Geisslers Hofcomoedianten z diváckého pohledu. A Don Juan mi vychází jako dosavadní vrchol jejich tvorby, alespoň z hlediska syntézy použitých prostředků a dosažené obsažnosti sdělení. Jejich (Lakomec) zůstává při všem krácení a posunech ve výkladu přece jen hlavně interpretací známého divadelního textu. Fitzli-Putzli sice propojuje autorský text (pouze inspirovaný barokní básní) s novátorskými inscenačními prostředky, ale podle mého názoru je jeho důsažnost poměrně závislá na divácké poučenosti šporkovskými reáliemi. A v Ambrosii alespoň pro mě dost výrazně převažuje formální stránka nad sdělením. V Donu Juanovi jsem našel ideální rovnováhu všech složek. A co že se tedy na scéně pohřbívá? Prvoplánově by to samozřejmě měla být svoboda, při hlubším pohledu jsou to asi spíše iluze. Můj intenzivní pocit však tvrdí, že na katafalk je kladena obyčejná radost ze života, již si s takovým entuziasmem často navzájem ničíme.

Psáno na základě premiéry dne 5. června 2011 v pražském Ábíčku a představení dne 28. srpna 2011 v Comoedien-Hausu v Kuksu. Inscenaci Don Juan aneb Strašlivé hodování soubor pravidelně uvádí v pražském Ábíčku. Program pro další období:
Web Geisslers Hofkomoedianten
Inscenace na stránkách MDP


(x) Johannes doktor Faust, Jenovéfa, Don Šajn. Československý spisovatel, Praha 1976.

Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.