Blog redakce i-divadla

Opakování na Kampě
vydáno: 22.6.2024, Iva Bryndová

V pořadí již čtvrtou inscenaci sledující životní příběh významné české osobnosti z kulturní oblasti připravily pro Letní scénu Musea Kampa Daniela Šteruská-Sodomová (scénář) a Adéla Stodolová (režie). V premiérách 18.  a 19. června 2024 se představila nejnovější z nich s názvem Forman, která vychází z životních osudů oscarového režiséra Miloše Formana.

Úvodní Medu ani následujícího Wericha jsem nezhlédla. Po vlastní divácké zkušenosti s Martou, uvedenou premiérově před dvěma roky, se však nemohu ubránit srovnání. Výše zmíněný tvůrčí tandem totiž vytvořil inscenaci v podstatě stejnou, minimálně co do způsobu vyprávění. Stejně jako v případě Marty Kubišové i u Miloše Formana popisuje jeho životní příběh od útlého mládí, z perspektivy dospělé postavy (zde skutečně zdvojeného Formana), která zpětně glosuje vlastní život a pozvolný vzestup ke slávě až někam doprostřed životní dráhy, kde náhle končí. Oním koncem je ve Formanovi pražské natáčení jednoho z jeho nejslavnějších filmů – Amadea. Konec, který by nejspíš mohl mít nějaké opodstatnění a být přijatelnou dramaturgickou volbou jako návrat domů a forma satisfakce. Bohužel, v inscenaci, která jde až otrocky obraz za obrazem po jednotlivých momentech ve Formanově (především profesním) životě, aniž by poskytla nějakou dramaturgickou linii, neobstojí. Je to škoda, protože na nějaké úrovni přípravy zjevně na tuto linii myšleno bylo. Odpovídá tomu množství kufrů, které – vedle schodiště uprostřed scény a četných obrazovek, na něž jsou promítány úseky Formanových filmů – tvoří nejvýraznější prvek scénografie Davida Janoška. V přísně chronologickém vyprávění se však tento záměr neprosadil a náhlé useknutí děje překvapí.

Zmiňovaná Marta o dva roky dříve pracovala v podstatě s totožnými postupy – tedy s jednotlivými obrazy chronologicky řazenými za sebou. Měla však výhodu v postavě Marty Kubišové, tedy zpěvačky, která umožnila snadno a plynule proložit jednotlivé činoherní obrazy řadou hudebních čísel a vstupů. Tím inscenace získala na lehkosti a až kabaretní hravosti – zejména v momentech, kdy sledovala dráhu skupiny Golden Kids. Na Formanovi je jasně patrné, že by se tvůrci stejného modelu rádi drželi i zde. Ovšem s ohledem na postavu, o níž se rozhodli vyprávět, to nefunguje. Nejvýraznější „kabaretní“ vstupy vyznívají nechtěně komicky – ať už jde o úvodní letní soustředění modelek u Máchova jezera či závěrečné přezpívání Mozarta. Pochopitelně nejlépe a nejpřirozeněji mezi těmito čísly fungují ta, která přímo odkazují k tvorbě Miloše Formana – ať už jde o Vlasy či písně z předchozích (československých) Formanových filmů.

Nejvýraznější službu inscenaci prokazuje herecké obsazení. V představení 20. června, které jsem navštívila, se jako Miloš Forman představili Marek AdamczykMaxmilián Kocek v jeho mladší verzi. Oba v roli oscarového režiséra výrazně zazářili, a to jak jednotlivě, tak i ve vydařené vzájemné komunikaci, která jediná přinášela výraznější nadhled nad otrocky posloupným vyprávěním. Vedle nich nejvíc zaujali Kristýna Jedličková a Kryštof Krhovják. Právě mezi postavami Marka Adamczyka a Maxmiliána Kocka a následně i Kryštofa Krhovjáka fungovala nejlepší chemie. Ani ve zbytku obsazení však nebyla nouze o dobré herecké výkony. Škoda, že v letících obrazech s nepříliš propracovanými – jen načrtnutými, nebo ještě tak nanejvýš komicky shozenými – dramatickými situacemi a nerozpracovanými charaktery většina z nich neměla dost prostoru vyniknout. Matouše Rumla vedla zvolená poetika komičnosti k výraznému přehrávání téměř neustále, ostatní alespoň někdy.

„Dobrý film nenatočíte tak, že budete mít pietu k originálu.“ Věta, která zaznívá v průběhu inscenace z úst postavy Miloše Formana, by mohla být stručně shrnutou výtkou i jediným doporučením tvůrcům k zamyšlení. Protože totéž platí i pro inscenaci. Dobré divadlo nepřipravíte tak, že jen poskládáte jednotlivé obrazy, představující vybranou osobnost a její tvorbu, bez výraznější tvůrčí invence. Tím méně, když žádnou ze situací neopatříte konfliktem.

Diváci zhlédnutého představení byli zjevně nadšeni, já jsem se bohužel nedokázala zbavit pocitu, že předvedené už jsem viděla, jen v záživnější formě a s jinými postavami.

 

Na závěr a mimo hodnocení konkrétního představení dodávám, že není-li produkce schopná zajistit vybraný prostor tak, aby minimálně části diváků většinu představení nenarušoval a nepřehlušoval hluk z nedalekého Střeleckého ostrova a vytrvalé výkřiky a povzbuzování jakési spartakiádní vedoucí (minimálně z Kampy to tak znělo) a aby i prostory a kapacita zázemí odpovídaly počtu diváků, možná by stálo za to najít prostor vhodnější.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.