Existují inscenace, které se zkoumají téma, a pak takové, které vás do něj postaví. ____tati patří k těm druhým. Odehrává se v reálném „vybydleném" bytě na Bratislavské, ne na jevišti, ale v opravdovém neutěšeném prostoru, holobytu, vybrakovaném „království", které je zároveň útočištěm hlavních hrdinů.

Divák se pohybuje spolu s postavami, nebo se může stáhnout do vedlejší místnosti a nezapojit se. Ta možnost odstoupit ale nenabízí úlevu, pro mě to byla past. Právě tím se totiž ocitáte v roli, kterou znají všechny rodiny
s násilím a závislostí: mlčící svědek, který za zavřenými dveřmi přihlíží a nic neudělá.

Pro mě stojí inscenace na třech pilířích: na autentickém prostoru, na hudební a světelné kompozici a na hereckých výkonech. A jsou to právě ti dva herci Ondřej Kolín a Mark Kristián Hochman, kdo celou věc doslova urvali, uhráli. Nehrají dvě pevné postavy, role si mezi sebou neustále prohazují. V každém okamžiku je čitelné, kdo je autorita a kdo dítě, kdo vyslýchající a kdo vyslýchaný, ale to obsazení se přelévá z jednoho na druhého.

Tím se ukazuje něco podstatného: tyran a oběť nejsou dva různí lidé. Je to jedna dynamika, jeden mechanismus, který si mezi sebou předávají a navzájem se do něj vtahují. Téma zneužívání a týrání se místy záměrně zlehčuje,
ne aby se to bagatelizovalo, ale aby bylo vidět, jak přesně se násilí normalizuje, jak se stane běžným fungováním rodiny. A právě proto se skoro ani nejde nikam posunout.

Nejsilnější moment pro mě přišel tam, kde inscenace ukazuje vztah postavený na adrenalinu z týrání a to obejmutí, které přijde po útoku. To objemutí není záchrana. Je to další dávka. Závislost na týrání samotném, cyklus násilí
a smíření, který drží lidi ve vztazích, ze kterých se tak těžko odchází.

Režie Alexandry Bolfové s tím vším pracuje citlivě. Oceňuji, že herci místy vystoupili z rolí a dovolili divákovi na chvíli ulevit té tíze, tíze pramenící z absence něhy, vztahu a porozumění.

V jedné z místností stojí nasvícená vitrína: pozůstatky po babičce, nějaké drobné úspěchy. Působí jako pomník lidské důstojnosti a kreativity a zároveň jako připomínka, že přesně tyhle věci se v závislosti nakonec rozprodají. Celou inscenaci několikrát ve smyčce rámuje grimmovská pohádka o Železném Janovi.

Vkládá tím další rovinu a dvě otázky, které ve mně zůstaly: můžeme si vlastní rodinný příběh mytologizovat? A může se ten, kdo je na začátku zlý, proměnit v dobrého?
Inscenace na to neodpovídá, nechává patrné vzorce násilí, závislost, nechuť k životu i povýšenost návratu ztraceného syna a jeho neschopnost empatie i poté, co se vzorec přeruší. A to je možná to nejsmutnější.

____tati ve mně zanechalo malé flashbacky do dětství a do vztahových vzorců, které se děly, dějí a budou dít, dokud se nebudeme vzdělávat v komunikaci, v principech nenásilné komunikace. To je asi ten největší kompliment,
který inscenaci můžu dát: upozorňuje, že je tohle téma stále aktuální a je třeba jednat a nabízet pomoc lidem na okraji.