Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog návštěvníků i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Příběhy krve Pitínského Lišky Bystroušky
Janha, 21.11.2005

Ocitnete-li se poblíž Slováckého divadla z Uherského Hradiště a bude se zrovna hrát Liška Bystrouška Rudolfa Těsnohlídka v režii Jana Antonína Pitínského, neváhejte a nenechte si toto výjimečné představení ujít.


Já jsem Bystroušku stihnul začátkem listopadu v Českém Těšíně, kde Slovácké divadlo hostovalo v rámci Festivalu divadel Moravy a Slezska. A byl jsem nadšen touto hlubokou sondou směřující do oblasti vztahu člověka a zvířete, zinscenovanou navíc s neskutečně obrovskou fantazií. Divadlo plné poetiky balancující na hraně mezi groteskou a krutou tragédií, hluboký zářez do (s)vědomí „živočicha“, který si říká člověk. A to přímo fascinujícím způsobem, bez použití někdy trochu nadužívaných šokujících prostředků cool dramatiky.


Celé představení je velmi divadelní, pohybově i verbálně (či paralingvisticky) geniálně stylizované (svět zvířecí, svět lidský a jeho proplétání). Herci se plynule proměňují z lidí ve zvířata a naopak. Je to neskutečně podnětná vizualizace sváru a zároveň komunikace mezi tím, co můžeme označit jako animalitu, a tím, co se označuje jako transcendentalita, tedy vlastnost přesahu ducha, připisovaná člověku. Tuto tématiku je možno rozkrýt také díky pěkně zpracovanému programu k představení, do kterého Pitínský k otištění vybral úryvek z knihy německého katolického teologa a psychoterapeuta Eugena Drewermana O nesmrtelnosti zvířat (naděje pro trpící stvoření).


Vztah Lišky (Jitka Josková) a Revírníka (Kamil Pulec) je plný emocí, lásky a nenávisti. Je to zároveň Revírníkova vzpomínka na mládí, na ženský princip, na svobodu v nejširším slova smyslu. Podobně také vztah psa Lapáka (Zdeněk Trčálek) a Revírníka je metaforou lidské vlastnosti popisované slovy „dohlížet a trestat“. Lapák je snad nejtragičtější postava celé inscenace. Negativní konotace sváru lidského a zvířecího se v jeho roli zračí snad nejkrutěji. Například, když je Bystrouška týrána a Lapákem zvnitřnělé lidské normy v jeho psím mozku mu nedovolí něco udělat, i přesto, že závan zvířecí volnosti mu tak pěkně voní u čumáku.


Výborně a významotvorně jsou znázorněny také další domácí zvířata, především panovačný a „lidskou ideologií“ zmanipulovaný Kohout (Pavel Majkus) se svým slepičím harémem. Anebo Kočka (Eva Jiřikovská), která vše nezávisle a s určitým nadhledem veškeré komické i tragické události odehrávající se v hájovně sleduje.
Skvěle vymyšlený, zrežírovaný, jednoduše okostýmovaný, bravurně sehraný či důmyslnou choreografií (čerpající z japonských inspirací) opatřený je nedomestikovaný „zvířetník“, jenž celou inscenaci rámcuje a dodává jí atmosféru či pocit věčného přírodního koloběhu. Výstupy Komára (Jiří Hejcman), Skokana (Miroslav Zavičar), Jezevce (Pavel Hromádka), lišáka Zlatohřbítka a dalších (Datel, Vrabec, Divočák, Sova, Sojka, Vrabčice, Vážka, Srna, Veverka) jsou úžasné. Jiné slovo mě nenapadá. Jsou komické, přesné, stylizované a přesto z přírodního světa vypozorované. Jejich svět hravosti, grotesknosti a barevnosti je ale podán bez romantizujících příkras (zvířecí postavičky působí někdy až směšně, umí být pomlouvačné a zlomyslné).


Podobně je tomu i u znázorněného světa lidí. Postavy si zde nesou své vzpomínky, svá očekávání, jsou nadáni k dobru i zlu. O to více a s větší empatií může divák vnímat celý příběh nesoucí podtitul Příběh krve. A krev je opravdu v různých podobách přítomna neustále. Krev jako výraz hrubé síly, která se může vyjevit kdykoliv v nejrůznějších podobách.


Vnímavý divák si tak může prožít nejen radost z nádherného představení, které je plné jedinečné fantazie a výborných hereckých výkonů, ale také být účasten zajímavé filozofické disputace o smyslu bytí člověka ve světě, který není jen jeho vlastnictvím.


 


Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.