Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
A co že je to ten herec? A co že je to ten člověk?
Jiří Koula, 9.10.2015

"Velký třesk na Malé scéně je projekt, který formou světové premiéry a maximálně dvou repríz (tedy tří exkluzivních představení) prezentuje původní tvorby českých umělců." Tolik oficiální definice Divadla D21. Kdybych měl popsat, co tento projekt znamená pro mě, pak večery, při nichž zažijete nečekané (zejména proto, že nemůžete předem vědět, co byste očekávat měli), ale s velkou pravděpodobností to bude dost osobní.

Posledním českým umělcem, který převzal štafetový kolík projektu, je Bohdan Bláhovec, dokumentarista a příležitostný divadelní herec, jenž nyní dostal možnost zkusit si, co znamená být v divadelním cirkuse nejen klaunem, ale i principálem, herecky ho podporují domácí Kristýna Podzimková a hostující Dana Marková.

Co říci k výsledku? Předně to, že cokoliv konkrétního napíšu o mnou viděné premiéře, nemusí platit o následujících dvou uvedeních (a více jich opravdu nebude). Věřím však, že základní obrysy zůstanou zachovány, předně téma, totiž smysl herectví a postavení herce ve světě.

Co znamená být hercem? Ukazuje se, že tato otázka v sobě obsahuje minimálně dvě odlišné oblasti, první je, co znamená být hercem na jevišti či před kamerou, tedy mechanismy herectví jako profese. Podíváme-li se do historie, nemůžeme si nevšimnout, že pohledy na podstatu herectví jsou různé a nelze říct, že by některý byl "ten správný". Tyto obtíže plynou z faktu, že herec je zároveň tvůrcem, nástrojem i materiálem. Máme celkem jasno v tom, co znamená být kovářem, oč by to ale bylo těžší, kdyby kovář fyzicky splýval s kovadlinou, kladivem i železem, jež se má stát podkovou.

Trochu jiná otázka je, jaké je místo člověka, který je hercem, ve světě lidí. I když, lze tyto úhly pohledu opravdu oddělit? Možná už jste někdy slyšeli třeba o herci představujícím lékaře v populárním seriálu, kterého lidé žádají o radu při zdravotních potížích. Nebo znáte někoho, kdo jiného herce nemá rád, protože v nějakém filmu ztvárnil zápornou postavu. Takové "veřejné" ztotožnění člověka s postavou je jen rubem mince, na jejímž líci najdeme "vnitřní" poměr herce k postavě.

Výmluvný příklad, který se objevil v inscenaci, jsou všelijaké talkshow. Představte si herečku, která včera stála před kamerou jako seriálová postava, jež diváky zaujala/pobavila. A dnes tato herečka sedí před kamerou ve studiu, kde se jí moderátorka ptá nejdříve na onen seriál, následně na osobní život. Jak upřímné budou/by měly být hereččiny odpovědi? Její profesí je vystupovat před kamerou a snažit se, aby výsledek byl zajímavý. Nyní je kamera přítomna, má se snažit zaujmout? Je její účast v talkshow prací, nebo je v tuto chvíli "člověkem z ulice" a nemá se o nic snažit? Pokud bude nudná, bude to chyba její nebo těch, kdo připravují onen pořad?

A co když nejde o talkshow, ale o pořad o vaření? Kuchařské pořady jsou v jistém smyslu fascinující výpovědí o stavu dnešního světa. Tedy ne ty, kde vystupuje skutečný mistr oboru, který může diváky leccos naučit, mám na mysli pořady typu "vaříme s celebritou". Opět tu máme co do činění s "přenosem zajímavosti z postavy na herce", je zde jakýsi nevyřčený předpoklad, že někdo schopný působivě ztvárnit detektiva snažícího se vyšetřit vraždu svých rodičů určitě musí mít jedinečný způsob válení těsta. A když ho náhodou nemá? No tak to aspoň umí zahrát, že?

Pokud u filmového herce existuje (byť problematická) hranice daná (ne)přítomností kamery, má to herec divadelní ještě složitější, je totiž "profesionálním předstíračem naživo", je placen za to, že "v reálném čase na dotek od diváka" předstírá, že je někým, kým není. Moderní divadlo navíc zpochybnilo vše, co by mohlo být hmatatelnou mezí, divadelní rampa či postava jako vymezitelný objekt jasně oddělený od herce už nejsou nutně přítomny.

Ale i kdyby byly, pořád tu zůstává otázka, zda je člověk-herec schopen dokonalého přepínání mezi "teď hraju" a "teď jsem sám sebou". V jiných povoláních se profesní deformace coby důsledek toho, že jedinec tráví mnoho času konkrétní činností, obvykle projevuje velmi specificky, tudíž rozpoznatelně (anekdotická učitelka češtiny opravující hrubky v písemném projevu svého manžela), ale herec je "mistr klamu", jeho profesní deformací je schopnost předstírat a působit u toho přirozeně, nakolik ji lze omezit, uvědomíme-li si, že "sociální role" není jen plytká metafora?

Sečteno a podtrženo, Velký třesk Bohdana Bláhovce je sice více než čím jiným poloimprovizovaným divadelním průzkumem sebe samých (z čehož plyne jistá "váhavost formy"), ale nelze mu upřít, že klade řadu (netriviálních) otázek. A to je přesně to, o co se v Divadle D21 snaží, řečeno slovy uměleckého šéfa Jiřího Ondry: "Divadlo, které nevyvolává otázky, je pro mě úplně mrtvé."

Nevnímáte-li divadlo jen jako (vznešenější) alternativu televizního seriálu, ale jako místo, kde dochází k setkání člověka tvůrce s člověkem divákem, aby společně vytvořili něco přesahujícího oba, pak na vás Velký třesk Bohdana Bláhovce čeká v Divadle D21 ještě 26. října a 18. listopadu.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.