Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
A mami, tohle čeká každého?
Jiří Koula, 28.3.2011
Na tuto hru jsem se vypravil vyzbrojen nepříliš lichotivým komentářem Jiřího Landy a zde odkazovanou ještě méně vstřícnou recenzí. Měl jsem připravený i nadpis blogu, v němž bych potvrdil nízká hodnocení, měl se jmenovat "Konečně přestávka, konečně děkovačka".

Nicméně poté, co jsem představení zhlédl, musím napsat zcela jiný blog, cítím potřebu se ostře vymezit proti obému jmenovanému. Co jsem tedy já, zřejmě na rozdíl od jiných, viděl? Předně docela funkční studii nefunkčních vztahů. A to na několika úrovních, kromě stokrát omletých vztahů partnerských (v tomto případě manželských a jednoho homosexuálního mileneckého) jde též o vztah přátel, vztah dcery a matky, vztah matky a dětí a konečně též vztah člověka k sobě samému.

Ústřední postavou je Kitty v podání Veroniky Gajerové, manželka, matka, dcera, přítelkyně, zkrátka žena ve všech podobách, jež život nabízí. A Kitty je touto přemírou pout skutečně spoutaná, znavená, štvaná a uštvaná, je tu pro každého, jen ne pro sebe.

Nyní si odbudu polemiku ohledně postavy June, Kittyiny matky. Nemůžu souhlasit, že je ve hře zbytečná, zastupuje jednu z ubíjejících dimenzí Kittyina života, trojúhelník ona - matka - otec. Dvě scény, v nichž Jana Drbohlavová opravdu nadmíru důvěryhodně ztvárňuje nesnesitelnou matku, vytvářejí vskutku plastický obraz dávno rozpadlé rodiny, jež s naprostou jistotou není pro Kitty útočištěm, ale břemenem. Bez těchto scén, ponechán čistě divákově fantazii, by tento rozměr byl značně chudý, pokud by byl vůbec přítomen. A pokud jde o značně omezený prostor, který pro svoji roli Jana Drbohlavová dostala, nevadil mi, právě naopak, výborně odráží mentalitu této postavy, jež je dvacet let uvězněna ve svých představách a nenávist ke svému (bývalému) muži za tu dobu transformovala v zášť vůči celému světu, omezení jejích výrazových prostředků na jízlivé poznámky ji přesně vystihuje. Naproti tomu divák během těch pár minut přesto nahlédne jistý přesah k oběma zbylým aktérům zmíněného trojúhelníku.

Opustím-li tuto vedlejší postavu, dostávám se k ústřední pětici, dvěma manželským párům a "teplému příteli". Manželství, pokud kdy vůbec plála vášní, jsou vychladlá jak před týdnem opuštěná ohniště, v kontrastu k čemuž Kittyin homosexuální přítel a zpovědník Carl prožívá zdánlivě vášnivý vztah s o polovinu mladším Tonym (toho však divák nespatří, je mu zprostředkován skrze Carlovo vyprávění). Není nijak překvapivé, že ani tento zdánlivě jediný světlý bod vztahového marastu není tím, čím se tváří být.

Oba dle konvencí posvátné svazky jsou požehnány dětmi, pro Kitty však představují jen další okovy, pro Beu (opět vcelku uvěřitelně zahranou Barborou Lukešovou), nevýraznou ženu bez vlastních ambicí, je její dcera možností naplnění tužeb, jež, měla kdy nějaké, v sobě dávno pohřbila.

K ženám patří muži, a tak tu máme Kittyin protějšek Johnnyho (Luboš Veselý), poněkud natvrdlého zastydlého snílka, jenž to celou dobu myslí tak nějak dobře (a upřímně), ale jeho snahy vyznívají prázdně, a Beina chotě Milese (Aleš Procházka), alkoholika, jenž se svým excentrismem a poněkud drsným vtipkováním snaží přehlušit prázdný chlad svého nitra.

V průběhu "přátelských večeří" tohoto pětilístku vyplouvají na povrch křivdy všech zúčastněných, status quo trpělivého mlčení je narušen a vratké bárky vztahů všech zúčastněných nezadržitelně klesají ke dnu.

Zbývá poslední postava, Don Juan všedního dne jménem Michael. Tento archanděl "svobodné lásky" nabízí Kitty útočiště v podobě svého plamínku vášně, dostupného každé ženě, jež je ochotna podlehnout kouzlu jeho upřímnosti. Této postavy se zhostil Vladimír Čech a musím říct, že je to asi nejlepší role, v níž jsem ho viděl.

Pokud jde o scénu, nepoužil bych přívlastek "nenápaditá", spíše funkční a prostá. Pohyblivé plošiny, na nichž do popředí přijíždění jednotlivé lokality, ve mně navodily atmosféru bezútěšné mechanizované reality, plátno zobrazující EKG křivku pak podle mě výborně dokresluje dojem posledních záchvěvů života jinak mrtvých vztahů. A totožné rozestavění nábytku v bytech obou párů považuji za velmi vhodnou reflexi stereotypní povahy obou manželství.

A dostávám se k závěru hry i svého blogu. Ještě půl hodiny před koncem mělo mé prožívání dobře našlápnuto k minimálně osmdesáti procentům, přišlo ovšem vyvrcholení, rozuzlení, pointa... No, bohužel toto nejsou ta vhodná slova, nevím, zda autorka sama nevěděla, jak se s dějem vypořádat, či zda s tím, co přišlo, počítala od začátku, ovšem Kittyino smíření se s osudem, spolknutí všech hořkých pilulek, jež jí realita předepsala, a upadnutí zpět do šedi svého života ohraničeného rolemi, jež od ní ostatní očekávají hrát, mě nijak neuspokojilo. Sice můžu sám sobě říct "A cos čekal?", neboť toto vše vlastně dobře zapadá do celkového rámce hry, přesto se cítím tak trochu ošizen.

Sečteno a podtrženo, nevím, zda je to tím, že od listopadu v ABC na hře "zamakali", nebo jsou má měřítka tak odlišná, ale hru Konečně šťastná? i přes finální rozladění považuji za zdařilý nadprůměr.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.