Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Ach my muži!
Jiří Koula, 5.1.2017

Na konci předpředminulé sezóny odpremiérovalo Divadlo Puls inscenaci Rozlučka, na počátku této Rozlučku 2. Podobnost názvů není náhodná, dalo by se též hovořit o dámské a pánské verzi Rozlučky. Inscenace jsou si v lecčems podobné, hlavní impuls dodala principálka Pulsu Lucie Radimerská (v první přišla s námětem, ve druhém je společně s Matoušem Danzerem jmenovanou spoluautorkou, přičemž v obou případech jde o díla více či méně kolektivní), u obou se dramaturgie ujala Natálie Preslová, společné je i východisko - jedna z postav se má vdávat/ženit, na rozlučku se svobodou si pozve pár svých kamarádek/kamarádů, přičemž dorazí i někdo, kdo nebyl pozván.

Tím však podobnost v podstatě končí. V Rozlučce parta holek bloumala noční Prahou, aby se zastavily v tom kterém klubu podle vkusu té které postavy, přičemž během této jízdy řešily vztahy mezi sebou i své vztahy s muži. Na inscenaci bylo velmi znát, že jde skutečně o kolektivní dílo, pro příznivce příběhu spíše bohužel, pro cílovou skupinu bohudík, bylo to rozevláté leč trefné. Nicméně první Rozlučku odvál čas a máme tu Rozlučku 2.

A to už je trochu jiná káva. Honza (Jiří Perůtka) je se svou přítelkyní osm let a konečně mají krátce před svatbou. A je to takový "ten milý kluk". Rozloučit se svobodou plánuje se dvěma svými přáteli, moulovatým ajťákem Chosém (Josef Kovář) a hipsterským umělcem Sebastiánem (Václav Hoskovec). A to nijak divoce, pěkně v klidu na odlehlé chatě jen s basou piv a televizí. Jenže se o této akci dozví i Roura (mnou viděno s Josefem Horákem), divoký pařmen, který Honzu nehodlá nechat se ukousat nudou.

Tím je těsto hry/inscenace zaděláno a díky droždí rozdílnosti charakterů jednotlivých postav může bouřlivě kynout. Liší se v představách, jak by měl večer vypadat, stejně jako v reakcích na Honzou zvolené prostředí, ale nedá se nic dělat, na změnu už je pozdě, a tak spolu musí nějak vydržet. Vše je ještě zahuštěno různými drobnými patáliemi a pár dalšími nápady a motivy, jež nebudu zmiňovat, svou roli samozřejmě sehrávají s plynoucím časem přibývající promile alkoholu v krvi a pro dochucení dorazí i Rourou objednaná prostitutka (ztvárněná Gabrielou Dorantovou), bez níž se v Rourově světě rozlučka opravdu odehrát nemůže.

V tuto chvíli bych mohl blog ukončit s tím, že abyste zjistili, jak přesně to probíhá a jak to dopadne, zajděte si na inscenaci, stojí za to. Ale rád bych ještě pár věcí zmínil, snad neprozradím nic zásadního. Ale tak třeba si zbytek přečtěte až po návštěvě, pokračujete na vlastní nebezpečí, já vás varoval.

Porovnám-li obě Rozlučky, přijde mi, že na nich je krásně ilustrována rozdílnost ženského a mužského myšlení. Stručně řečeno, v mužském kolektivu je všechno tak nějak jednodušší. My muži totiž v jistém smyslu jednodušší jsme. Nejde snad o to, že bychom byli řekněme emočně plošší, rozdíl vidím v "zaměření na cíl". Vyjděme z prototypické scény, žena muži vypráví, jaká drobná (tedy objektivně vzato, subjektivně nastává apokalypsa) příkoří se jí během dne stala, a chce jen, aby ji vyslechl. Muž jí ale místo toho přerušuje a průběžně nabízí "řešení". Přece proč by mu říkala, že je něco špatně, kdyby nechtěla, aby to "opravil"?

Tento přístup se projevuje v dynamice druhého rozlučkového kolektivu, vše se dá prostě "vyřešit", případně se o to aspoň pokusit, jakékoliv tvrzení se dá prověřit a kdyby nic jiného, vždy lze změřit, "kdo dočůrá dál". A ten má pravdu, protože silnější pes... přesně tak.

Další zajímavý a pravdivý aspekt je proměna postav v průběhu večera. Jak už jsem uvedl, na počátku máme čtyři vyhraněné navzájem značně odlišné typy. Ovšem jak roste společenská unavenost, hrany se obrušují, ukazuje se, že leccos je sociální rolí/maskou/pózou a v jádru jsou všichni "prostě chlapi". Kdyby to napsal a režíroval Miroslav Bambušek, v tomto momentě by došlo na hledání "pravé mužnosti", jistě by nešetřil symboly a onu "potřebu řešit" vylíčil v hrdinských barvách.

Jenže pozice (spolu)autorky a režisérky obsadila Radimerská (jištěná z dramaturgické zálohy Preslovou), takže publikum čeká pohled zvenčí a popravdě i přesnější, pod těmi slupkami jsou čtyři kluci, kteří se na jedné straně touží poprat se světem a vyzkoušet si, kam až mohou zajít, co jim projde, naproti tomu ale též touží po hřejivém objetí mateřské náruče. Vyrážet do tajemných dálav a vracet se do přejícného bezpečí známého, to chtějí všichni, to chceme všichni, ať už to maskujeme jakkoliv.

A protože jde o produkci Divadla Puls, ještě o krok dále se skrývá absurdnost, dění se nakonec zvrhne do svým způsobem opaku předchozího, tak trochu to připomíná inscenaci WTF, přičemž ale jde o přechod motivovaný a lze to brát jako milou tečku pro příznivce poetiky tohoto souboru, aniž by to nutně umenšovalo předchozí dojmy.

A když už jsem se otřel o jinou "pulsáckou" inscenaci, přihodím ještě jednu. Po herecké stránce je Rozlučka 2 obdivuhodně vyrovnanou inscenaci (nadšeně tleskám "castingové agentuře" za typové obsazení rolí), přece jen ale hvězdu večera vyhlásím, pro mě jí byl jednoznačně Josef Horák coby Roura, to bylo tornádo, které smetlo i takový živel, jakým je Gabriela Dorantová. A osobně to považuji za zadostiučinění po Hotelu (Z)matek, kde Dorantová s Horákem ztvárnili "bokem stojící postavy", přičemž Dorantová si pro sebe (pravda, zcela zaslouženě) uzmula (téměř celou) pozornost na Horákův úkor.

Sečteno a podtrženo, Rozlučka 2 je inscenací zábavnou i po čertech pravdivou, pravděpodobně právě proto, že muži jsou nahlíženi z velké části zvenčí, totiž ženským pohledem. Takže šup šup pro lístky, tohle chcete vidět.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.