Dál sní o Marjánce... A skutečnost?

Byl jsem svědkem čehosi absolutního, proto mé hodnocení absolutní být nemůže. Přesto cítím, že by mi vůbec nevadilo vidět to ještě jednou, z bezpečně klidné pozice oka tornáda zhmotněné autorovy fantazie. Přiznávám, že mi není ve vší úplnosti jasné, co jsem viděl, středobodem všeho a jediným měřítkem, jehož se lze chytit, je divákova zkušenost. A lze se vznešenosti dobrat skrze ponoření se do řeky exkrementů? Lze se vznešenosti dobrat jinak než skrze ponoření se do řeky exkrementů? Je prázdnota materií boží úplnosti? Je to umění? Intelektuální onanie končí, však završena není, průběžná poluce slov nepřináší opravdové uspokojení. Co říci závěrem?

Kauzalita pobaveně pozoruje scénu z třetí řady druhého balkónu (lepší místo již nesehnala) a s důsledností sobě vlastní přemítá, jak obrazy viděného převypráví logice, jež právě v onu chvíli dopíjí patnácté pivo v bezejmenné nádražní putyce. Uroboros požírá svůj ocas, aby se nasytil vlastními výkaly. Nosné konstrukty jsoucna již neaspirují ani na funkci berliček, překovány v mříže planou žádostivou touhou o očistný exitus ve formě kataklyzmatického vykoupení, racionálno imanentní mechanické realitě transcendováno tápe ve snaze zachytit alespoň kousek sebe sama. Archetypální postavy defilují časoprostorem hry, reflektory divácké percepce ozařují v paralelních dimenzích všednosti utajované hlubiny, podtext transformován v kontext zvrací v záblesku vlastního uvědomění.

Perly zde nehledejte, perlorodky okusily kouzlo antikoncepce, pokud ta selže, z jejich rozšklebených škeblí vzejdou zase jenom svině. V prezentované kadenci se však vše stává mohutnou řekou, jež spláchne jakékoliv vyšší představy, aby zůstal holý výrazový prostředek, házení sviní ve snaze zasáhnout jiné svině. Komplikované monology i dialogy a myšlenky v nich obsažené by za jiných okolností mohly být perlami. Realita je ve hře dekomponována na celistvé jednotlivosti, aby se spářila se svým protikladem ve spojení tak těsném, že se celek jeví býti jednotlivým a pojem protikladu se stává prázdnou skořápkou. Skutečnost a snění, smrt a zrození, předci a potomci, krása a ošklivost, jeviště a hlediště, herci a postavy.

Ne, podstatný je celek, dokonalá symbióza formy s obsahem, kde každý aspekt, z něhož se ve výsledku skládá představení, je precizně opracovaným kamínkem zapadajícím do celkové mozaiky, jež, kdyby měla tu moc, s chutí vlastní jen ryzím gurmetům zničí sebe sama. Nejde ani tak o herecké výkony, jejichž bravurnost je v tomto případě fyzikální konstantou, čímsi, co prostě je a být musí. Pokud můžu něco říci s jistotou, potom to, že Komedie prostě umí. Hra Antiklimax je "tak trochu jiná".

Prostorem vymezeným v mé mysli viděnou hrou však rezonuje otázka - bude to vůbec poznat? Varování: Tento blog je psán s úmyslem, aby byl čten větu po větě od konce.